Přijatelné v Amsterdamu

sean moran špičkami tolerantně přes tulipány.

Zdá se, že vousatý muž v bílých svatebních šatech na mé fotografii kouří jointa. Protože to byl Amsterdam, nevzbudil žádnou negativní pozornost, pokud jsem viděl. Podle průzkumu EU z roku 2015 patří Nizozemsko spolu se Švédskem, Dánskem a Irskem mezi nejtolerantnější země v Evropě, pokud jde o otázky LGBT a etnického původu. I když i v Nizozemsku se věci mění, protože jsem objevil chatování s místními, kteří by to věděli, a pozorování nizozemské politiky. Jsem naštvaný. Jsem tak naštvaný. Nemůžu uvěřit, že se mi to děje. Pracoval jsem tak tvrdě a kvůli čemu? Pro tohle? Být takto zacházeno? To není fér. Prostě to není fér. Už to nevydržím. Jsem hotov. Končím.

Zdá se, že nesnášenlivost mezinárodně stoupá. Zvolení Donalda Trumpa v USA a hlasování o Brexitu ve Spojeném království mohou být částečně způsobeny rostoucí neochotou tolerovat rozdíly. ‚Našli jsme správný způsob, jak žít, a nesmiřujeme se s ‚jinými‘, kteří jsou jiní. Byl jsem opravdu naštvaný, když jsem zjistil, že mi můj šéf lhal. Měl jsem pocit, že mě využívá a byl jsem opravdu naštvaný. Konfrontoval jsem ho s tím a on to prostě popřel. Nevím, co mám teď dělat.

Ale můžete se zeptat, proč bychom neměli tolerovat muže, kterého jsem vyfotografoval? Dokud se kolemjdoucí příliš zhluboka nenadechli, nikomu nenabízel žádnou hrozbu. A jeho image, ač nekonvenční, je neškodná. Vousy jsou v některých oblastech skutečně povinné (pro muže): například v pogonofilních – vousy milujících – čtvrtích Shoreditch v Londýně a Brooklynu v New Yorku, kde jsou nezbytnou součástí hipstersko-dřevoravého vzhledu. Ale vousy mohou také vyvolat nepřátelství – pogonofobii – v oblastech, kde vousy naznačují radikalizaci. Mohly by být napadeny i další aspekty životního stylu mého subjektu: z etických, lékařských, náboženských, politických nebo estetických důvodů.

To však platí pro nás všechny. Bez ohledu na to, jak vypadáte nebo jak se chováte, někde se najde někdo, kdo by z vás měl výjimku a agresivně by vyjadřoval své bigotní soudy. Teprve nedávno mě jiný zákazník McDonald’s hlasitě pokáral za to, že jsem měl tu odvahu číst Aquinas’s Summa Theologica při pití kávy. Bylo to jen moje čtení knihy na veřejnosti, co vyvolalo jeho hněv, ne nějaký konkrétní spor s tomistickou metafyzikou. Pokud jste si všimli, že někdo drží Filosofie nyní můžete si být docela jisti, že máte mnoho společného. Tento ukazatel inteligence a sofistikovanosti by signalizoval jejich příslušnost k našemu tolerantnímu klanu. Pokud to ovšem nepoužívali jako podpal pro veřejné pálení knih.

Pokrok „tolerance“

Slovo „tolerance“ pochází z latiny tolerovat , ‘snášet’. Středověcí filozofové definovali toleranci jako negativní povolení mali – „negativní povolení zla“ – snášení špatných věcí. V pozdějších stoletích začaly státy tolerovat některé teologické rozdíly. Marylandský toleranční zákon (1649) například umožňoval občanům určitou míru náboženské svobody (ale předepisoval trest smrti pro každého, kdo popírá Trojici). v Dopis o toleranci (1689), anglický empirický filozof John Locke prosazoval, aby bylo jednotlivcům povoleno zastávat jakékoli soukromé přesvědčení – tedy kromě katolíků a ateistů.

V dnešní době termín „tolerance“ naznačuje neochotné povolování, zatímco „tolerance“ označuje laskavější, liberálnější sentiment; ale jsou prakticky synonyma. Na osobní úrovni oba obývají koncepční oblast mezi naším schválením a naším odsouzením. Tato ochota ‚žít a nechat žít‘ se zdá být vlídným způsobem, jak prožít náš den. Ale i když je to zlepšení netolerance, je v tomto postoji přijetí něco mírně povýšeneckého. Německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe řekl, že tolerance by měla být pouze dočasným postojem: musí vést k ocenění. Tolerovat znamená urážet ( maxima a reflexe , 1829). Tím, že tolerujeme lidi, je tajně neschvalujeme, i když navenek předstíráme přijetí. Tato nečestnost je vágně urážlivá, takže bychom se měli místo toho zapojit do dialogu. Po takovém setkání se na ně už možná nebudeme dívat svrchu, ale začneme vidět věci z jejich perspektivy a možná projevíme určitou solidaritu. Goethe má pravdu. Přesto se nikomu nelíbí, když je jeho životní styl zkoumán příliš podrobně, dokonce ani jednotlivci ze stejného kmene.

V jistém smyslu jsou tolerantní lidé také členy kmene – kmene, který ostatní považují za nesnesitelný. A pocity jsou vzájemné: tolerantní mohou být zlí, když s nimi někdo nesouhlasí. Takže francouzské epiteton „ svéprávný “ – „správné myšlení“ – je stále častěji používáno pejorativně proti tolerantnímu kmeni, což naznačuje pokrytectví, zejména pokud jde o záležitosti svobody myšlení.

Je pravda, že je někdy snadné bezmyšlenkovitě zesměšňovat otevřené a tolerantní praktiky. Na oxfordské konferenci, na které jsem byl minulý rok, předseda citlivě požádal účastníky, aby se představili a uvedli své ‚preferované rodové zájmeno‘ a upřesnili, zda jim máme říkat ‚on‘, ‚ona‘, ‚oni‘ nebo jiný výraz. Bylo to inkluzivní gesto vůči transgenderovým a nebinárním delegátům, ale někteří pozdvihli obočí. Měli bychom však mít na paměti britský výzkum, který ukázal, že téměř polovina trans lidí mladších 26 let uvedla, že se pokusila o sebevraždu ( Opatrovník , 2014). Dobré vychování používat požadované zájmeno je malou, ale důležitou známkou respektu, která uživatele nic nestojí, ale nepřispívá k dalšímu nepohodlí těch, kteří mohou denně trpět nepřátelským nesprávným pohlavím, vylučováním a zneužíváním ze strany netolerantních cizinců.

Udržet krok s terminologií je pro nás výzvou myslitel kdo touží být dobrý , ačkoli. Zkratky politiky identity se stávají stále více všezahrnujícími. Nejdelší, co jsem viděl v tištěné podobě, je LGBTQIAGNC, což je zkratka pro ‚lesby, gaye, bisexuály, trans, queer, intersexuály, asexuály, nepřizpůsobující se pohlaví‘. I to vynechává některé varianty, jako je „Pansexuál“ a „Dotazování“. Někteří lidé obhajují zefektivnění toho všeho do zkratky GLOW (Gay, Lesbian, Or Whatever), ale to je spíše odmítavé vůči lidem „Whatever“. A co místo toho irský „Quare“?

Skupinová tolerance

„Jiné“ cizince a ty, kteří jsou odlišní, má dlouhou historii, protože xenofobní nálady mají za sebou jakousi logiku (ačkoli přežily svou užitečnost). V dobách paleolitu představoval hrozbu někdo mimo vlastní kmen lovců a sběračů, nebo který jen nesplňoval jeho normy. Skrze optiku hodnoty přežití nám tedy dobře posloužilo dívat se na neznámé a neobvyklé s podezřením. Staří Řekové nazývali lidi z jiných míst ‚barbaři‘, protože jejich uším zněly cizí jazyky jako bar bar. Považovat je za „jiné“ – jako ne zcela lidské – odstranilo jakoukoli zbytkovou vinu za špatné zacházení s nimi nebo jejich zotročení. Římský spisovatel Titus Plautus ve třetím století př. n. l. vyjádřil toto odlidštění cizince výmluvně: Člověk je člověku vlkem ; člověk je člověku vlkem – tedy těm, kteří ho neznají.

Kmenové šibaly, které odlišují přítele od potenciálního nepřítele, mohou být velmi jemné. Sigmund Freud psal o narcismu drobných rozdílů. Myslíme si o svém vlastním kmeni tak vysoko, že i nepatrné odchylky od našich norem jsou nepřiměřeně důležité. Ve filmu Monty Python Život Briana (1979), vidíme vzájemnou nenávist mezi Judean People’s Front, People’s Front of Judea a Judean Popular People’s Front.

Je snadné být samolibý. Když byl Tony Blair britským premiérem, řekl v roce 2006 v projevu k muslimům: Naše tolerance je součástí toho, co dělá Británii Británií. Přizpůsobte se tomu; nebo sem nechoď. Jeho slovo „přizpůsobit se“ prozrazuje netolerantní motivaci některých zdánlivě vlídných proseb o toleranci. Takové řeči démonizují určité „jiné“ skupiny jako netolerantní, na rozdíl od naší tolerance. A na projevování netolerance vůči údajně netolerantním je cosi sebevyvracejícího. Stejně jako (skuteční) dřevorubci, kteří nevědomky podřezávají větev, na které sedí, ti, kdo netolerují netoleranci, spadnou ze svého vznešeného bidýlka a zapomenou na svou vlastní zásadu.

Tolerance temperování

Ale některé věci jsou samozřejmě nesnesitelné. Například krutost. Jaký je tedy rozumný postoj ke světu, který nám staví řadu nepříjemností, různé úrovně závažnosti? Jedním z řešení je možná aristotelská představa „dobré nálady“. V jeho Nicomachovská etika Aristotelés umístil tuto ctnost na střední místo mezi dvěma neřestmi vznětlivosti a nevznětlivosti (zhruba apatie). Stejně jako britská komediální postava Victor Meldrew (hlavní fráze: Nevěřím tomu!), vznětlivý člověk je snadno vyprovokován k rozzlobenému nesouhlasu. V druhém extrému jsou apatičtí lidé naprosto lhostejní k tomu, co pozorují. Žádné zlo je nemůže vyburcovat ke spravedlivému hněvu. Střední cesta, dobrá nálada, je ctnostná povaha.

Vzhledem k tomu, že diskutujeme o nesnesitelném zlu, je nevyhnutelné, že se uplatní Godwinův zákon a objeví se nacisté (Mike Godwin tvrdí, že pravděpodobnost toho se blíží jedné, čím déle diskuse pokračuje). K fotografování tohoto sloupce používám staré fotoaparáty Leitz; nejstarší byl vyroben v Německu v roce 1932, těsně před nástupem Hitlera k moci. Ale zatímco Třetí říše byla notoricky netolerantní, tovární technici Ernsta Leitze měli zajímavý přístup k (strojírenské) toleranci. (Technici také pomohli mnoha Židům přežít a Leitzovi vynesli titul „fotografický Schindler“). Ne tak v době rozkvětu přesné ruční montáže. Sousední komponenty byly mírně upraveny, aby se přizpůsobily části mimo specifikaci, takže hotový mechanismus fotoaparátu fungoval hladce.

Jak daleko je každý z nás ‚mimo specifikaci‘? I když si nedovolíme mít specifikovanou esenci, kterou bychom měli dodržovat, stále je tu záležitost našeho sociálně vytvořeného já, které není v rozporu se společností, která ho vytvořila. V každém případě jsme pravděpodobně méně ‚sociálně dokonalí‘, než bychom mohli být. Francouzský filozof 18. století Voltaire odpověděl na svou vlastní otázku „Co je to tolerance?“ a navrhl, že jelikož jsme všichni tvořeni křehkostí a omyly, odpusťme si vzájemně své pošetilosti. Dohoda je taková, že najdeme a způsob života – způsob, jak vyhovět slabostem druhých, zatímco oni zase přehlížejí naše zvláštnosti. Všichni bychom možná měli projevit aristotelovskou dobrou náladu.

Ve své knize Leviatan (1651), anglický politický filozof Thomas Hobbes navrhl, že pátý zákon přírody je souhlas; to znamená, že každý člověk se snaží vyjít vstříc ostatním. Pokud Hobbesovu definici rozšíříme tak, aby zahrnovala celé spektrum mužů a žen – hranaté a hranaté, hladké, vousaté nebo oholené – zdá se, že je to snesitelně dobrá zásada, kterou je třeba dodržovat.

Seán Moran je na Waterford Institute of Technology a je zakladatelem pandisciplinary.net , globální síť lidí, projektů a událostí.