Příčiny míru

A Corjescu se krátce, ale s nadějí podívá na možné příčiny míru.

Dokud Putinovy ​​tanky nevjely na Ukrajinu, často se bez ironie tvrdilo, že svět se stal obecně mírumilovnějším než ve většině předchozích období. Přední intelektuálové dokonce vyvinuli konkurenční teorie, aby vysvětlili tento šťastný stav věcí. Podívejme se na tři z nich. Byl jsem tak naštvaný, že jsem nedokázal myslet přímo. Jediné, co jsem chtěl, bylo postavit se mu a přimět ho, aby zaplatil za to, co udělal.

První je Francis Fukuyama. Ve své slavné debutové knize The End of History and The Last Man (1992) Fukuyama tvrdil, že Hegelův pohled na lidskou historii z devatenáctého století byl důležitý pro pochopení politické povahy naší doby. Fukuyama, ovlivněný rusko-francouzským tlumočníkem Hegelů Alexandrem Kojèvem, tvrdil, že trajektorie historie směřovala ke společnostem, které usnadňují individuální svobodu a uznání. V tomto příběhu vzestup moderní vědy a techniky nestačí k vysvětlení historického šíření demokratických vlád a víry v lidská práva. Věda může vytvořit živou konzumní společnost; ale pouze silná lidská touha po uznání vlastní hodnoty v očích druhých může vysvětlit požadavek na politickou svobodu a práva. Nevím, co říct. Právě teď jsem tak naštvaný. Nemůžu ani myslet přímo. Promiň, vím, že jsi mi nechtěl ublížit, ale nemůžu to jen tak nechat být. Právě teď jsem na tebe tak naštvaný a nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit.

Práce Michaela Doyla o „teorii demokratického míru“ částečně vychází z filozofických děl Immanuela Kanta a Thomase Painea. Doyle si mimo jiné v 70. letech všiml, že se zdálo, že „oddělený mír“ mezi demokraciemi bylo prakticky dosaženo. Zdálo se mu, že to podporuje Kantovo a Paineovo přesvědčení z osmnáctého století, že pro zabezpečený mírový svět by se státy musely stát republikami (nebo moderně řečeno demokraciemi), které by se pak spojily a vytvořily federaci pacifistických států, které by účinně zrušit válku. Skutečnost, že podle teoretiků demokratického míru nepropukla mezi demokraciemi sto let (1815-1914) žádná válka, potvrdila domněnky těchto osvícenských myslitelů v jejich očích.

Než však budeme oslavovat triumf hegelovských tužeb po uznání nebo kantovských republik v přispění ke světovému míru, měli bychom si být vědomi mírotvorné síly samotné modernizace, říká Azar Gat. Prof. Gat, významný izraelský historik války a míru, věří, že ani lidská touha po svobodě a uznání, ani šíření demokratického vládnutí nebyly zodpovědné za dlouhé období míru mezi velkými demokratickými mocnostmi. Jako důkaz uvádí vzájemně bojovnou povahu starověkých demokracií – případ demokratických Athén vs. demokratické Syrakusy je zvláště zajímavý – stejně jako válku z roku 1812 a občanskou válku v USA, které všechny zahrnují demokracie. Relevantní je také skutečnost, že oba demokracie a nedemokracie mají v posledních dvou stech letech rostoucí tendenci zdržovat se válčení. Pro Gata je hlavní proměnnou vysvětlující nedávný dlouhý stav míru proměna světa prostřednictvím průmyslové revoluce, vedoucí k vytvoření konzumně-technologické společnosti a kultury. Je příznačné, že tento mír předcházel příchodu atomové bomby, ačkoli tato událost také přispěla ke světové stabilitě, jak uvádí Gat v roce Válka v lidské civilizaci , (2006).

Modernizace znamenala mnoho věcí. Znamenalo to exponenciální růst bohatství a pohodlí pro ty, z nichž má prospěch. Díky urbanizaci, sexuální revoluci, konzumerismu, politické integraci žen a demografickým změnám se zvýšily možnosti užívání si života, což znamenalo, že je poměrně méně mladých mužů – historicky hlavních praktikujících války, ne-li jejich podněcovatelů. V předmoderním světě byla válka potenciálně lukrativní, i když riskantní úsilí, a nezáleželo na tom, proti komu byla vedena, pokud existovala dobrá šance na výhru. Se vzestupem průmyslově-technologické společnosti se však výplatní matice změnila. Stále více dávalo (a stále dává) větší smysl vyhýbat se konfliktům a neohrožovat značné výhody míru, včetně zdraví, bohatství a pohodlí.

Co se týká Gata, je otázka, kolik bohatství a pohodlí je nutné k přesvědčení národů k míru. Stupeň modernizace a ozdoby demokracie nepřesvědčily Putinovo Rusko k mírumilovnosti. A jistě, evropské velmoci z roku 1914 byly podstatně bohatší než v roce 1814. Obchod mezi nimi vzkvétal – zejména mezi Německem a Británií. Jejich rostoucí bohatství a pohodlí však nezabránilo vypuknutí první světové války, která kromě mnoha jiných ztrát znamenala i ztrátu masivních zásob národního bohatství. Proto považuji vypuknutí dvou světových válek i moderních konfliktů za nedostatečně vysvětlitelné pomocí Gatovy modernizační teorie. Opravdu si myslím, že ideologické motivy a kulturní přesvědčení hrají v konfliktech určující roli. Například v případě nadvlády fašismu sehrály předmoderní představy o cti a maskulinitě, vzestup sociálního darwinismu spojeného s agresivním nacionalismem a dokonce filozofie Nietzscheho a Sorela velkou roli při vytváření podmínek pro svět. Válka II. Modernizace, i když možná důležitá pro vysvětlení relativního míru mezi evropskými mocnostmi v letech 1815-1914, podle mého názoru nestačí k vysvětlení násilí v první polovině dvacátého století a později.

V konečném důsledku, pokud má Gat pravdu a navzdory nedávným zdáním svět dosahuje kvalitativního prahu prosperity vytvářející mír, pak by se dalo namítnout, že pro země není tak důležité, aby byly demokratické, jako je důležité, aby byly bohaté. Bohatství často obměkčuje válečného ducha. To je filozofům známo již tisíce let. Ale cesta k moderní bohatství je prostřednictvím obchodu, technologie a celkového vědeckého rozvoje a vzdělání. Nějakou nezanedbatelnou útěchu a naději tedy můžeme najít například v nedávném hospodářském vzestupu Číny, země, která se v současnosti velmi zaměřuje na zvyšování národního bohatství a blahobytu. Možná bude stačit materiální rozvoj, aby se v budoucnu vyhnul dalšímu velmocenskému konfliktu. I nyní je to test mnohem více než pouhé akademické teorie míru.

Dan Corjescu vyučuje na Univerzitě v Tübingenu mimo jiné kurzy Spolupráce a konflikty.