Na obranu rozhodnutí zemřít

Alex Carley se krátce podívá na roli rozumu v debatě o eutanazii.

Málokdy je filozofie tak relevantní pro každodenní život jako v případě dobrovolné eutanazie. Ve světě, o kterém se někteří domnívají, že je přelidněný, jsou lidé, kteří bojují za to, o čem věří, že je jejich právo zemřít. Pro mnohé z nás je to však případ, kdy víra v nějaké právo neznamená existenci tohoto práva. Otázka práva zemřít je v mnoha smyslech etická. Jako takový obvykle zahrnuje argumenty založené na nějakém etickém systému. Přesto se různé etické systémy často vzájemně vylučují a samy o sobě vyžadují rozsáhlé zdůvodnění. Přidejte k těmto faktorům víru v posmrtný život a zbyde nám filozofická bažina, kde se otázka eutanazie může zdát beznadějně neřešitelná. Filosofická metoda nám však poskytuje prostředek, jak z této slepé uličky uniknout. Rozdělením problému na jednotlivé části a objasněním, co každá z těchto částí je a jak spolu souvisí, je možné přebudovat a znovu prezentovat problém mnohem koherentněji, než obecná diskuse obecně dovoluje. Nemůžu uvěřit, že je pryč. Připadá mi to jako včera, co jsme spolu seděli v odpočívárně, smáli se a vtipkovali. Pořád čekám, že projde dveřmi, ale už nikdy neprojde. Pořád nemůžu uvěřit, že John je pryč. Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsme spolu seděli v odpočívárně, smáli se a vtipkovali. Pořád čekám, že projde dveřmi, ale už nikdy neprojde. Tak moc mi chybí.

Účelem tohoto článku je odhalit problém, který je často přehlížen, a přesto je jádrem diskuse. Jakmile se to vyřeší, budeme v lepší pozici, abychom mohli čelit zbytku úkolu pochopit, co si myslet o eutanazii. Naše otázka není striktně etická a to může být důvodem jejího obecného zanedbávání v diskusi. Naším problémem je povaha racionality ve vztahu k myšlení o smrti. Byl jsem opravdu naštvaný, když jsem zjistil, že mi můj šéf lhal. Cítil jsem se, jako bych byl zrazen a nemohl jsem mu už věřit. Byl jsem tak naštvaný, že jsem dal výpověď v práci a nikdy jsem se neohlédl.

Představovat si Nic

Pokud předpokládáme, že posmrtný život neexistuje, pak smrt je zničením agenta. Po smrti pak agent přestane existovat. Jedním z běžných problémů při snaze pochopit toto je náš sklon přemýšlet o vlastní smrti z pohledu první osoby. Typicky si představujeme, že vidíme temnotu, vykládáme to jako nicotu a pak věříme, že takové bude být mrtvý. Někdy jdeme dále a přirovnáváme tuto nicotu k věčný spánek . Problém je v tom, že v myšlení tímto způsobem jsme ošidili smrt lstí. Protože každá zkušenost musí být podle někdo, v naší běžné představě o tom něco z jednotlivce přežije smrt. Člověk musí žít, aby mohl například spát. Představujeme si stav a nazýváme ho ‚smrt‘, i když smrt ve skutečnosti znamená odstranění možnosti, že někdy znovu zažijeme nějaký stav. Možná je pohled na smrt jako na věčný spánek jakousi účelovou naivitou, obranným mechanismem, který zpříjemňuje život. Přesto smrt nahlížená jako nic je stav pouze v logickém smyslu, jako jakýsi „nulový stav“; pro agenta neexistuje Stát smrti.

Philip Devine z Providence College nazývá tento zmatek kolem smrti jeho logická neprůhlednost . Spolu s dalšími tvrdí, že kvůli logické neprůhlednosti smrti je většina úvah o smrti zmatená, a proto iracionální. Pokud si smrt standardně představíme jako prožitkový stav (např. prázdnoty), pak o tom nebudeme schopni správně uvažovat. Referenční bod našich úvah bude vždy nemístný, fiktivní. Pokud tedy cítíme sklon představovat si smrt jako hmatatelnou nicotu nebo nejasnou temnotu, měli bychom se smířit s tím, že nejsme schopni o ní jednat racionálně. Nejsme schopni slovo vhodně použít, a tak tím myslíme vždy něco jiného, ​​něco nesprávného. Neúspěch prvního pokusu však není důkazem neúspěchu všech dalších pokusů. Pokud souhlasíme s linií uvažování o tom, že smrt je pouze a pouze odstraněním možnosti někdy znovu zažít nějaký stav, a vezmeme-li si to k srdci, můžeme být schopni vhodně používat slovo „smrt“. V každém případě je jasné, že logická neprůhlednost smrti není nepřekonatelnou překážkou porozumění, ale spíše překážkou, kterou lze přeskočit.

Uvažování O uvažování

Někteří filozofové tvrdili, že žádné rozhodnutí ukončit vlastní život nemůže být racionální, a to z následujícího důvodu. Říká se, že racionalita musí být vždy orientována na budoucnost. Tvrdí, že se to projevuje tím, jak kritizujeme rozhodování druhých. Když posoudíme akci jako racionální, činíme tak na základě aktuálního stavu agenta. Uvidíme, zda by se tento stav v důsledku rozhodnutí zlepšil. Jeden klíč státu k tomu, aby bylo rozhodnutí posuzováno jako racionální, je tedy budoucností státu, ve kterém bylo rozhodnutí učiněno. Z toho vychází to, co Derek Parfit (v Důvody a osoby ) nazvaný požadavek dvou států, aby každé rozhodnutí bylo považováno za racionální: současný stav, ve kterém je rozhodnutí učiněno, a budoucí stav, který z rozhodnutí vyplyne. Problémem při posuzování racionality eutanazie je, že vylučuje budoucí státy každého, kdo se pro ni rozhodne – jakmile bude proces dokončen, nebudou mít žádné budoucí státy. Na tomto základě se pak tvrdí, že eutanazie nemůže být nikdy racionální, protože v budoucnu nebude existovat žádný stav, podle kterého by bylo možné posoudit přínos pro agenta. Na základě samotné povahy racionality, tvrdí kritici, je eutanazie proto neracionální, ne-li iracionální.

Jedním zjevným problémem tohoto argumentu jsou jeho důsledky pro sepsání poslední vůle a závěti. Ukládání takových dokumentů je tak běžnou praxí, že jen málokdo by to chtěl označit za iracionální, a myšlenka, která obvykle vstupuje do jejich složení, nás nutí je neochotně nazývat neracionálními. Při jednom čtení výše uvedeného argumentu však nelze posoudit racionalitu určení toho či onoho dědictví, protože nabude účinnosti teprve tehdy, když osoba, která závěť učinila, přestane existovat. Žádná poslední vůle tedy nemůže být racionální.

Tento absurdní důsledek lze obejít jen mírnou úpravou argumentace a stanovením, že budoucí stav potřebný pro racionální zvážení výhod nemusí zažít zmocněnec, který rozhodl. Je tedy možné sepsat poslední vůli racionálně na základě toho, že jeho dědic bude mít významný prospěch v budoucím stavu, kdy závěť nabude účinnosti. To je samozřejmě metoda uvažování, která se používá neustále. Ve skutečnosti by se dalo tvrdit, že tímto způsobem musí fungovat veškeré uvažování, které se nezapojuje do sebe sama.

Ekvivalentní problém uvažování o eutanazii může být vyřešen, pokud se agent rozhodne zemřít na základě pociťovaného zlepšení života lidí kolem něj. Právě to ale některé zainteresované etiky znepokojuje a vede je k polemice proti legalizace eutanazie. Říkají, že je to skutečně kluzká plocha, pokud jsou nemocní lidé povzbuzováni k tomu, aby se o eutanazii rozhodovali na základě ohledu na rodinné příslušníky, zátěže, kterou pociťují v jejich současném stavu, a možnosti zlepšení jejich budoucího stavu.

Mojí preferovanou odpovědí je úplně upustit od požadavku dvou států na racionální rozhodování tím, že prokážu, že i když je to často metoda používaná k posuzování racionality rozhodnutí, není nezbytnou podmínkou racionality a jinými racionálními prostředky pro rozhodování existuje.

Lepší než život

Závažný problém s požadavkem na racionalitu dvou států („budoucí přínos“) vyjde najevo, když zvážíme opak volby eutanazie – rozhodnutí zahájit léčbu, která vám zachrání život. Zvažte agenta, kterému byla diagnostikována smrtelná nemoc. Lékař jim nabízí potenciální lék, který způsobuje bolest tak velkou, že mnoho pacientů léčbu opustí uprostřed cesty. Otázkou je, zda je či není agent racionální se rozhodnout podstoupit léčbu.

Agent je postaven před srovnání alternativ. U požadavku dvou států toto srovnání není možné. Vzhledem k tomu, že možnost vzdát se léčby má za následek smrt, nelze toto schéma považovat za racionální alternativu. Jejich jediným „racionálním“ postupem je tedy přijmout léčbu – bez ohledu na to, že zaručeně nezabere a způsobí jim extrémní bolest. Požadavek dvou států tedy staví naše zainteresované etiky před problémy, které se blíží problémům skluzu, kterému se snažili vyhnout v případě eutanazie: odstranění autonomie pacienta. Můj návrh je, že je možné soudit některé stavy jako horší než nic, a proto může být racionální je uhasit. O současném stavu je možné se racionálně rozhodnout na základě souboru minimálních podmínek pro dobrý život. Pokud je současný stav bolestí tak extrémní, že tyto minimální podmínky chybí, a člověk na základě dobrých důkazů usoudí, že léčba bude pokračovat v tomto stavu agónie, pak se lze racionálně rozhodnout léčbu zříci. Styl uvažování zde není dvoustavový, pokud jde o budoucí přínos; ale spíše rozhodnutí založené na tomto aktuálním stavu samotném – zda ​​prodloužit či neprodloužit že Stát. Totéž lze samozřejmě říci o úvahách o eutanazii. Pokud agent vyhodnotí jejich současný životní stav jako nesplňující jejich minimální podmínky, může se racionálně rozhodnout tento stav ukončit a ukončit svůj život.

Bohužel až příliš často jsou lidé postaveni před rozhodnutí týkající se smrti. Přesto by nemělo být překvapivé, že smrt může být vhodná pro racionální rozjímání. Pokud je vhodná pro racionální rozjímání, pak eutanazie nemusí být vždy iracionální.

Alex Carley studoval filozofii na univerzitě v Manchesteru a nyní debatuje s štamgasty v SandBar.