V obraně války od Nigela Biggara

David McKay zkoumá argumenty o tom, kdy by válka mohla být ospravedlněna.

Co si máme myslet o In Defense of War (2013) od Nigela Biggara, Regiusova profesora morální a pastorační teologie na Oxfordské univerzitě? Samotný název je provokativní: pro pacifistu není na obranu války nic významného a stránky by měly být prázdné. Někdo by mohl knihu podezřívat, že je omluvou za neokonzervativní pokusy vnutit „demokracii“ (tj. kapitalismus volného trhu) neochotným národům z velké zbraně. Jiní mohou doufat v rehabilitaci některých „velkých mužů“ historie, jejichž pověst byla zničena ve jménu politické korektnosti. Ani jedno z těchto očekávání není opodstatněné. Biggar nabízí řadu esejů, které se snaží aplikovat určité základní principy týkající se války. Ty uvádí ve svém Úvodu s podtitulem ‚Proti viru zbožného přání‘. Právě tomuto Úvodu budu věnovat největší pozornost, protože jeho perspektiva je základem všeho, co následuje. Byl jsem v zóně a plně se soustředil na svou práci. Byl jsem v zóně a plně se soustředil na svou práci. Byl jsem v zóně a plně se soustředil na svou práci. Neslyšel jsem ji přicházet za mnou, dokud nepromluvila. 'Hej, na čem pracuješ?' Vyskočil jsem, vyděšený ze své koncentrace. 'Jen nějaký kód,' odpověděl jsem a otočil se k ní.

Archetypální voják-svatý v akci

Tato kniha je velmi osobní apologií. Biggar začíná tím, že uznává, že naši pozornost by měl mít na prvním místě mír, nikoli válka, a že naší první a nejnaléhavější povinností je zabránit vypuknutí války. Nicméně, jak říká, nemám v sobě, abych napsal knihu o míru (str. 1). Odhaluje, že válka vždy přitahovala jeho představivost, vzpomíná na příbuzné, kteří ve válce zemřeli, a přemýšlí, jak by se vypořádal s věcmi, které zažili, a jak by se vyrovnala jeho křesťanská víra. Výsledkem je další kniha o morálním ospravedlnění války. O tom, kam své čtenáře zavede, nemůže být pochyb. Právě jsem se připravoval na odchod na směnu, když mi zavolali. Musel jsem spěchat na místo činu, a když jsem tam dorazil, bylo už pozdě. Oběť byla na místě prohlášena za mrtvou a nemohli jsme pro ni nic udělat. Vždy je těžké něco takového vidět, zvláště když víte, že nemůžete udělat nic, abyste pomohli.

Biggar se snaží aplikovat principy, které byly označeny jako „spravedlivé válečné myšlení“ na různé konflikty, včetně první světové války (zejména bitvy na Sommě), intervence NATO v Kosovu v roce 1999 a invaze do Iráku. v roce 2003. Nutně rozlišuje mezi spravedlností v chystat se válka ( právo na válku ) a spravedlnost v průběhu bojů válka ( přímo ve válce ), a stanoví šest kritérií pro spravedlnost při vstupu do války: spravedlivý důvod, legitimní autorita, správný záměr, poslední možnost, přiměřenost a vyhlídka na úspěch. Tato perspektiva poskytuje rámec principů, v nichž se Biggar snaží pracovat, a dává této nesourodé sbírce kousků určitý stupeň koherence jako studie války, zejména v jejích moderních projevech.

Je důležité poznamenat, že Biggar objasnil svůj závazek vůči spravedlivé válečné pozici. Říká: ‚Spravedlivou válkou‘ nemám na mysli válku, která je prostě nebo dokonale spravedlivá; a rozhodně nemluvím o válce, která je svatá. „Jen“ zde znamená „odůvodněné“ – při zvážení všech věcí. Žádná válka vedená lidskými bytostmi nebude nikdy jednoduše spravedlivá; ale to neznamená, že žádná válka nemůže být nikdy ospravedlněna (str. 3). Jako teolog také tvrdí, že všechny války vede jedna skupina hříšníků proti druhé, a proto nelze žádnou válku považovat za „svatou“ – druh války, která, jak říká Biggar, s sebou nese božský carte blanche (str. 4). Biggar také uznává, že jako teologa je jeho kulturní kontext významně utvářen pacifistickými názory. Tvrdí však, že ne vždy existuje pacifistické řešení konfliktu a že pachatele vážného bezpráví nelze vždy odvrátit z cesty násilí trpělivým uvažováním. Hájí tak to, co nazývá ‚realistickou tradicí‘ v opozici vůči současnému pacifismu.

Tato pozice, říká Biggar, je křesťanská, nikoli hobbesovská: jeho nedostatek optimismu ohledně lidské přirozenosti neznamená pesimismus nebo cynismus nalezený ve filozofii Thomase Hobbese (1588-1679). Jeho postavení je shrnuto takto: Lidské bytosti jsou schopny milovat to, co je dobré, a dělat to, co je správné, někdy s hrdinskou odvahou. Stejně tak se však dokážou tak provdat se zlem, že je sladký rozum při vší své trpělivosti nedokáže odpoutat (str. 12). Tento antropologické realismus je spojen s a morální realismus, který prosazuje základní mravní jednotu a řád ve světě odvozený od Boha a ne lidstva. Takže pokud jde o válku, Biggar zastává názor, že mezinárodní právo nemůže být posledním soudem pro morální odvolání. Křesťanský realismus proto podle Biggara musí následovat velkého církevního otce svatého Augustina (354–430), když tvrdí, že použití násilné síly může být formou „laskavé tvrdosti“ (str. 13). Ale Biggar by neměl být namalován jako válečný štváč. Uznává, že válka zahrnuje strašlivá zla, kterým je třeba se pokud možno vyhnout. Jak ukazují další kapitoly, plně si uvědomuje, pokud to nebojovník dokáže, různé druhy utrpení, které válka přináší. Přesto tvrdí: Jak věřím ve skutečnost hrubé a neřešitelné špatnosti, tak věřím, že trest je nutný a že má základní, široce retribuční rozměr. Odplata je důležitá, protože špatnému jednání je třeba odporovat, bránit se mu a zvrátit ho. Neodporovat tomu, bránit se tomu a snažit se to zvrátit znamená naznačovat, že na tom nezáleží, a tedy že na obětech nezáleží (str. 11). Taková odplata, jak tvrdí, není nutně pomstychtivá: existuje něco jako přiměřená reakce na špatné jednání.

Všechno ostatní v knize závisí na principech, pro které argumentoval v Úvodu. Kapitola 1 nese název „Proti křesťanskému pacifismu“ a kriticky se zabývá třemi hlavními zastánci pacifistického postoje, Stanley Hauerwasem, Johnem Howardem Yoderem a Richardem Haysem. Zde Biggar podrobně demonstruje, proč odmítá různé pacifistické možnosti, které zastávají.

Kapitola 2 pojednává o ‚Lásce ve válce‘. Biggar zde předkládá několik kontroverzních postojů. Při zvažování smíření tvrdí, že existují dva ‚momenty‘ odpuštění: soucit, který je jednostranný a bezpodmínečný; a rozhřešení, které závisí na pokání pachatele. Tyto momenty by se neměly zaměňovat. Dále tvrdí, že zášť může být vhodnou reakcí na újmu a že odplata nemusí být pomstychtivá. Tvrdí, že vojáci často zabíjejí nepřítele z lásky ke svým vlastním spolubojovníkům, spíše než z nenávisti ke svým protivníkům, a civilisté skutečně mohou nepřítele nenávidět víc než vojáky v první linii. Ale i hněv a nenávist mohou být na bitevním poli vhodné, protože mohou být morálně vhodnou odpovědí na opovrženíhodné činy, založené na lásce ke spravedlnosti (str. 88).

Australský voják v Afghánistánu od SPC Jonathan Thomas 2010

Třetí kapitola se ptá, zda princip dvojího účinku může přežít boj, a odpovídá, že ano. Tento princip říká, že je někdy morálně přípustné způsobit škodu jako a vedlejší účinek dosáhnout dobrého výsledku, i když by nebylo přípustné způsobit stejnou škodu jako a prostředek k dosažení stejného výsledku. Biggar tomu věří záměr je zásadní morální faktor při hodnocení války a spolu s Akvinským (1225-1274) potvrzuje, že ne každé úmyslné zabíjení je nutně špatné. Příležitostně si člověk může vybrat a přijmout [zabíjení] s neochotou (str. 110) a v některých ospravedlnitelných případech je související zlo nevyhnutelné.

Specifické konflikty poskytují materiál pro kapitoly 4, 6 a 7. V kapitole 4, „Proporcionalita“, Biggar prokazuje svou ochotu podporovat pozice, které by mnozí odmítli, když dlouze argumentuje s odkazem na bitvu na Sommě, že to bylo strašně a tragicky spravované nedokonalými generály. Nebylo to však trestuhodně nedbalé ani marné (str. 146). Ptá se, jaké byly alternativy k ofenzívě na Sommě. Měla například Británie uzavřít mír dříve a za jakých podmínek nabídlo Německo? Tvrdí také, že atriční válka není nutně nepřiměřená. Kapitola 5, „Proti právnímu pozitivismu a liberálnímu individualismu“, se podrobně zabývá názory Davida Rodina v Válka a sebeobrana (2002). Konflikt v Kosovu je předmětem kapitoly 6 „O ne vždy dávat ďáblovi výhodu zákona: zákonnost, morálka a Kosovo“; zatímco intervence NATO v Iráku je pojednána v kapitole 7 „Vytváření úsudku: Případ Iráku“.

V obraně války řeší mnoho problémů souvisejících s válkou, což se odráží v široké škále zdrojů, z nichž Biggar čerpá. Některé z jeho postojů jsou, jak dobře ví, hluboce kontroverzní a u některých čtenářů vyvolají rázné, až prudké odmítnutí. Svůj případ však argumentuje pečlivě a důkladně a obecně nuancovaným způsobem, přičemž bere v úvahu opačné názory. Většina čtenářů bude nesouhlasit alespoň s některými jeho závěry, možná v mnoha bodech; ale výzvou je odpovědět mu se stejnou důkladností a přísností, s jakou potvrzuje své postoje. Jako obrana augustiniánské tradice spravedlivé války jde o hluboký a významný příspěvek k formulování etiky války pro 21. století.

David McKay je profesorem systematické teologie, etiky a apologetiky na Reformed Theological College v Belfastu.

• V obraně války , od Nigela Biggara, OUP, 2013, 361 stran, 25,99 £ hb., ISBN 978-0-19-967261-5