Emily Brontëová – filozofka

Tim Madigan poeticky filozofuje.

Dost bylo myšlení, filozofe; Příliš dlouho jsi snil Neosvícený, v tomto komnatním šeru – Zatímco září letní slunce – Vesmírem zametající duše, jaký smutný refrén znovu uzavírá tvé úvahy? – Emily Brontëová (1818-1848), ‚Filosof‘ Tohoto myšlení už mám dost, filozofe. Snili jste v této temné místnosti příliš dlouho – zatímco venku jasně svítí letní slunce. Řekni mi, jaká depresivní myšlenka zase ukončuje tvé přemítání?

Jako člověk, který strávil mnoho letních dnů čtením filozofie v ‚komorách‘, se dokážu vcítit do básně Emily Brontëové. Již několik let využívám její poezii při výuce kurzů Úvodu do filozofie, abych ukázal, že některé z nejhlubších problémů této disciplíny lze nejlépe vyjádřit neprozaickými slovy. Bohatství, kterého si velmi vážím Směju se k pohrdání; A touha po slávě byla jen snem, který se s ránem rozplynul: A když se modlím, jediná modlitba, která pro mě hýbe rty, je: Nech srdce, které teď nosím, a dej mi svobodu! Ano, když se mé rychlé dny blíží jejich cíli, ‚To je vše, oč prosím: V životě a smrti duše bez řetězu, s odvahou vydržet.

Jednou z otázek, kterou ve třídě zvažujeme, je, proč bylo až do nedávné doby tak málo ženských filozofek. Nejprve jsme četli Platónovy argumenty Republika o tom, proč nemůže existovat skutečně spravedlivá společnost, dokud všichni občané, muži i ženy, nedostanou stejnou příležitost vyniknout; pak studujeme Aristotelovu odpověď, že taková politika by byla bláznovstvím, protože ženy jsou od přírody intelektuálně i fyzicky nižší než muži. Tento bod je později v kurzu zopakován výběrem ze spisů Arthura Schopenhauera, hlučného misogyna, který tvrdil, že ženy jsou ve skutečnosti jen velké děti, neschopné porozumět abstraktnímu myšlení. (Je ironií, že jeho matka byla jednou z prvních romanopisek, které publikovaly pod svým jménem. Pochopitelně si se svým synem příliš nerozuměla.) Abych vyvážil tyto argumenty pro ženskou vrozenou méněcennost, nechám třídu přečíst několik básní. od Emily Brontëové, včetně „The Old Stoic“ (níže), „I See Around Me Tombstones Grey“ a výše citovaného „The Philosopher“. Žádám studenty, aby diskutovali o svých osobních interpretacích těchto děl ao tom, jak mohou souviset s názory Aristotela a Schopenhauera. Poté jsem je nechal přečíst výběr ze zásadního eseje Virginie Woolfové ‚A Room of One’s Own‘. Woolfová, dcera významného viktoriánského filozofa Leslieho Stephena, v tom tvrdila, že ženám byl systematicky zakazován veškerý akademický obor a bylo jim odepřeno řádné vzdělání. Také se několikrát zmiňovala o sestrách Brontëových, Charlotte, Emily a Anne, a přiznala jim uznání za to, že překročili své vlastní omezené obzory a zabývali se problémy, o nichž se dříve myslelo, že jsou pro příslušnice „nežného pohlaví“ zakázány.

Většina mých studentů (i když ne tolik, kolik bych si přál) už zná Emily Brontëovou Větrná hůrka z jejich středoškolských hodin angličtiny – s filozofy, se kterými je seznamuji, neznali. Zdá se, že je také zajímá osobní příběh sester Brontëových a jejich boj o vyjádření jejich jedinečných úhlů pohledu. Tyto biografické informace jim pomáhají lépe porozumět myšlenkám Woolfové, že přemýšliví spisovatelé potřebují nejen čas na zamyšlení, ale také vhodný prostor pro svou práci – podmínky, které byly ještě nedávno ženským příslušnicím společnosti obecně odepřeny. Emily Brontëová v tomto smyslu představuje triumf imaginace nad dusivými společenskými podmínkami. Zjevně se jí dotkla různorodá filozofická hnutí, která zachvátila Anglii během jejího života (o kterých její otec, reverend Patrick Brontë, s ní, svým oblíbeným dítětem, vášnivě diskutoval), a svým způsobem tato hnutí komentovala prostřednictvím své tvůrčí fikce (viz. níže pro názorný příklad jejího osobního kréda).

Americký filozof John Dewey jednou poznamenal, že když se ženy-filosofky staly prominentními, velmi se rozšířila samotná představa o tom, co představuje filozofické bádání. Tím, že sestry Brontëové trvaly na svém právu být slyšeny, a tím, že prokázaly své bystré pozorovací schopnosti, měly silný a trvalý vliv na dějiny myšlení. Je pro mě potěšením, že mohu seznámit své studenty s jejich spisy, a zejména s Emilyinou poezií, která dovedně demonstruje pošetilost tvrzení, že ženy nemohou porozumět ani psát metafyzická díla.

Starý stoik

Emily Brontëová (1818-1848)

Jako člověk, který strávil mnoho letních dnů čtením filozofie v ‚komorách‘, se dokážu vcítit do básně Emily Brontëové. Již několik let využívám její poezii při výuce kurzů Úvodu do filozofie, abych ukázal, že některé z nejhlubších problémů této disciplíny lze nejlépe vyjádřit neprozaickými slovy. Bohatství, kterého si velmi vážím Směju se k pohrdání; A touha po slávě byla jen snem, který se s ránem rozplynul: A když se modlím, jediná modlitba, která pro mě hýbe rty, je: Nech srdce, které teď nosím, a dej mi svobodu! Ano, když se mé rychlé dny blíží jejich cíli, ‚To je vše, oč prosím: V životě a smrti duše bez řetězu, s odvahou vydržet.

Tim Madigan je členem International Brontë Society již více než 25 let a přiznává zvláštní náklonnost k Emilyinu zplozenému bratrovi Branwellovi.