Existencialismus
Úvod do našeho existenčního speciálu od Anja Steinbauerová .
Existencialismus jako filozofické hnutí sahá od poloviny 19. do poloviny 20. století. Mezi její přední postavy patřili takoví velikáni jako Søren Kierkegaard, Martin Heidegger, Karl Jaspers, Simone de Beauvoir, Albert Camus a samozřejmě Jean-Paul Sartre. Tito myslitelé měli velmi odlišné přístupy a v některých případech vehementně odmítali být vůbec označeni za existencialisty, ale sdíleli určité široké obavy a předpoklady. Existencialismus byl více než suchou teorií o jazyce nebo vědění životní filozofií. Vím, že v tom nejsem nejlepší, ale snažím se. Opravdu jsem. A vážím si veškeré pomoci, kterou jste mi poskytli. Ale někdy mám pocit, jako bys na mě jen mluvil. Jako si myslíš, že nejsem dost dobrý. A to bolí. Opravdu ano.
Existencialismus odráží intelektuální klima krize. Je výrazem změny. Vyjadřuje postoj k tomu, co je třeba zanechat, i k tomu, co nyní přijde a čemu je třeba čelit. Když se podíváme zpět, ukazuje nám trosky naší dřívější bezpečnosti, zákonů a norem, díky kterým jsme se cítili bezpečně a chráněni. Tím, že nás ukolébali do tohoto pocitu bezpečí, však také způsobili „odcizení“, čímž ztratili význam pro lidstvo. Existencialismus chápe, že lidské bytosti jsou „hozeny“ do světa nejistoty, bez ochrany před bídou vlastních omezení a smrtelnosti. Aby se lidské bytosti vypořádaly s touto situací, musí v sobě hledat východisko. Udělat to znamená přehodnotit základní otázky o tom, co to znamená být člověkem: Odkud pocházím? kam půjdu? Proč? Návratem ke svému vlastnímu bytí a opětovným spojením s tím, co je v podstatě lidské, mohou lidé dosáhnout pochopení svého vlastního stavu a skutečného, ‚autentického‘ vědomí sebe sama v kontextu světa. Situace byla vyhrocená. Nikdy předtím jsem nebyl v přestřelce a strašně jsem se bál. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi. Ostatní kluci byli ale v pohodě jako okurky a padouchy vyřadili, aniž by se zapotili.
Søren Kierkegaard (1813–1855), „otec existencialismu“, se zdá být stále zakořeněný v určité jistotě, protože jako křesťan má věčného Boha, o kterého se může opřít. Kierkegaard však v žádném případě není zastáncem dogmatické víry nebo maloměšťáckých měřítek. Naopak, základem jeho myšlení a myšlení existencialistů, kteří jej následovali, je radikální odmítnutí konvence, opuštění tradičních hodnot, dokonce skepse vůči jakémukoli nároku na objektivní pravdu či rozum. Existenciální hledání je o tom zjistit, co to je opravdu znamená být člověkem a odhalovat lidskou bytost v její skutečné a „nahé“ existenci. Za tímto účelem musí být odstraněno veškeré vnější slušnost: společenské a profesní postavení, bohatství a moc, vzdělání, ctnost, čest – to vše musí být odstraněno, aby zůstala jen lidská bytost. Friedrich Nietzsche (1844-1900) velmi jasně vnímal démonické a prekérní pozadí světa zdání. Na tomto základě se pustil do reinterpretace klasické řecké kultury a také do demaskování povahy své doby.
Umění a literatura se rozvíjely vedle existencialistického myšlení. I v nich je slyšet volání po opravdovosti. Smrt, strach a hrůza se stávají hlavními tématy, ale tyto negativní „momenty“ jsou zdůrazňovány jako příspěvek k pozitivnímu odhodlání lidstva. Toto pozitivní odhodlání však není nic jiného než existence sám. Co znamená „existence“? Na rozdíl od „esence“, která je základní povahou věci, je existence kvalitou faktického „být tam“. V západní filozofii se termín vrací ke klasickému římskému myšlení: „ex-sistere“ znamená „vystoupit“, tj. vstoupit do světa faktů. Tradičně byly všechny věci na světě viděny tak, že vznikly vnější silou, totiž Bohem. Bůh sám byl skutečnou „existenci“, vynořující se ze sebe a ze sebe, jedinou bytostí, jejíž podstata byl totožný s jeho existence . V moderní filozofii větší důraz na lidskou zkušenost znamenal, že lidské bytosti již nebyly vnímány jako spjaté se svým Stvořitelem, ale jako osoby, které vlastní sebeurčení; to se stává zvláště jednoznačným v německém idealismu. Existenciální filozofie zbavuje tento model jakékoli metafyzické zátěže. Lidská bytost si nyní vytváří smysl pro sebe a neexistuje žádná předem daná lidská esence: Existence předchází esenci, tvrdí Jean-Paul Sartre (1905-1980). Pokud můžeme mluvit o čemkoli jako esenci kromě existence, ta přichází po ní, je jejím výsledkem. Zatímco tradiční západní filozofie se snažila definovat lidstvo z „vnějšího“ pohledu, tedy „objektivně“, existencialismus tak vyžaduje, abychom se definovali z jediného pohledu, který je nám skutečně dostupný, „zevnitř“, tedy „subjektivně“. '. Co a kdo jsme, můžeme pochopit pouze tehdy, přijmeme-li svůj lidský stav, svou dočasnost a smrtelnost. Musíme věnovat pozornost nikoli věčnému a neměnnému, ale každému ‚okamžiku‘, který existenciálně prožíváme a žijeme a ve kterém můžeme být sami sebou. Již nemůže existovat determinovaná lidská podstata. Lidstvo se potenciálně rovná součtu všech lidských možností a my jsme čímkoli, co o sobě uděláme, bez ohledu na to, jaké volby uskutečníme. Nad ‚svobodou‘ není žádná lidská podstata a podle Sartra jsme ‚odsouzeni‘ být svobodní – svobodní si vybrat mezi bytím či nebytím nebo stát se sami sebou. Toto „já“ je… existence.