Ten den jsem slyšel zprávy

Tim Madigan se zamýšlí nad vraždou Johna Lennona.

Stejně jako bezpočet dalších si stále živě pamatuji, jak jsem se dozvěděl o vraždě Johna Lennona 8. prosince 1980. Ve skutečnosti jsem se o tom dozvěděl ráno 9. prosince. Když jsem přišel na snídani, matka mi řekla, že Lennon byl včera v noci zavražděn. Zasmál jsem se, protože ta slova zněla tak směšně. Určitě nemyslela bývalého Beatla, který právě vydal album po pěti letech, kdy byl mimo oči veřejnosti? Musel to být nějaký politik, kdo byl zabit – koneckonců slovo „zavražděn“ se obvykle používalo pouze k označení osudů světových vůdců. Ale když dala jasně najevo, že skutečně myslela Johna Lennona, byl jsem otřesen. Nemůžu uvěřit, že by jen tak odešel. Je to tak nespravedlivé. Udělal jsem pro něj všechno a on mi to takhle oplácí? To je prostě typické pro muže, všichni jsou stejní. Využijí vás a pak vás jen odhodí stranou, až s vámi skončí. Už nikdy nedovolím jinému muži, aby mě takhle využíval.

Lennon byl pro mě idol. Nejprve jsem se díky jeho příkladu naučil jako mladý muž zacházet s krátkozrakostí. Vzhledem k tomu, že Lennon nosil brýle, nebylo to nezbytně hloupé – a od té doby jsem si dal záležet na tom, nosit kulaté „babské“ brýle. Když jsem vyrůstal v polovině šedesátých let, dospěl jsem k Beatles a jejich velkolepému rozpadu. Přes to všechno byl John vždycky můj oblíbenec. Hluboce jsem obdivoval jeho kousavý vtip, jeho společenský aktivismus a jeho bujnou lásku k angličtině. Dokonce jsem obdivoval jeho veřejný závazek vůči Yoko Ono, jedné z původních performerek. Pokud ‚způsobila‘ smrt Beatles, pak to pro mě znamenalo, že je čas, aby Lennon pokračoval v různých fázích svého života. Byl jsem tak naštvaný, když mi můj šéf řekl, že musím znovu pracovat pozdě. Tento týden jsem pracoval každý večer pozdě a jsem vyčerpaný. Řekl jsem mu, že to neudělám, ale on mi jen vyhrožoval, že mě vyhodí. Nevím, co mám dělat.

V 70. letech 20. století oni dva udělali z New Yorku ještě legendárnější místo díky tomu, že se rozhodli tam žít a pracovat, a díky svému boji, aby John nebyl deportován zlými silami Nixonovy administrativy. Když po volbách v roce 1980 začala Reaganova ‚revoluce‘, byl jsem rád, že jsem se dozvěděl, že se Lennon právě probral z hibernace, a těšil jsem se na to, co bude říkat o tomto novém stavu věcí. Když už nic jiného, ​​jeho drzost by byla úžasným protipólem k Reaganautům, kteří se právě chopili moci. Ale jak všichni víme, nemělo to být. Nechápal jsem, jak někdo může vzít život takovému muži, a o třicet let později to stále nedokážu.

Tyto hluboké pocity smutku se mi vrátily, když jsem četl recenzi na nedávný film s názvem Zabití Johna Lennona . Jde o detailní, téměř minutu minutu zopakování spiknutí, pronásledování a vraždy Lennona, natočené na skutečných místech, včetně bytového domu v Dakotě, kde Lennon žil a byl zastřelen. Recenze uvedla, že film je přesným zobrazením života a myšlení vraha; a absolutně netoužím to vidět.

Legenda nám říká, že v roce 356 př. n. l. vypálil vyšinutý mladý muž jménem Herostratus Artemidin chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů starověkého světa. Udělal to pouze proto, aby zvěčnil své jméno. Vůdci Efezu poté, co ho za jeho čin popravili, ve snaze upřít mu jeho ‚slávu‘, učinili z toho, že kdokoli vysloví jeho jméno, hrdelní zločin. Ale jeho jméno samozřejmě bylo zaznamenáno, jinak bych ho teď nezmiňoval. Ve skutečnosti v některých ohledech i nadále ctím jeho zlé přání. Jméno „Herostratus“ začalo označovat nyní až příliš běžný typ člověka – nikoho, kdo nehledá slávu ne dobrými skutky nebo ctnostným chováním, ale zavrženíhodným činem takového rozsahu, že bude i nadále žít v hanbě. .

Připadá mi hluboce znepokojivé, že jména vrahů jsou navždy spojena se jmény těch, které zabili: Booth/Lincoln, Oswald/Kennedy, Ray/King. Je to nesvaté spojenectví. Dějiny nemohou změnit činy, které tato jména svedly dohromady, ale nemusíme se obsesivně zabývat jednotlivci, jejichž jediným nárokem na slávu je ukončení existence lidských bytostí, díky nimž byl svět lepším místem. V tomto článku jsem se rozhodl nezmínit jméno ‚vraha‘ Johna Lennona. Ve skutečnosti je tento výraz příliš důstojný, než aby se mu dal přisoudit. Je to vrah, čistý a prostý, sloužící v Attice (doufám až do své přirozené smrti) a nový film o něm je dalším příkladem Hérostratova efektu. Přeji mu temnotu, kterou si tak bohatě zaslouží.

John Lennon, ačkoli jeho kariéra byla tragicky krátká, žije dál svou hudbou. Můžeme si nadále ‚představovat‘, že už žádní moderní Herostratusové nebudou, a přitom pochmurně vědět, že jich ve stínech číhá až příliš mnoho. Mezitím, na počest Johna, pojďme dál mluvit o bagismu, shagismu, dragismu, šílenství, ragismu, tagismu, this-ismu a tamto-ismu – a jak nejlépe umíme, dejme šanci míru.

Tim Madigan bude navždy vděčný Johnu Lennonovi za to, že ho přivedl od krátkozrakosti k utopii (viz joinnutopia.com ).