Nemožnost dokonalosti od Michaela Slote

Stephen Anderson ptá se Michaela Slotea, jestli opravdu musíte být perfektní, abyste byli morální.

Etika ctnosti je pravděpodobně nejžhavějším současným trendem v etice, zejména v Severní Americe. Zastává názor, že nejlepším přístupem k etice je kultivace ctností a ctnostného chování (na rozdíl například od snahy rozhodnout v každém případě, jaké jednání přináší největší užitek). Jeho popularita je částečně způsobena nárůstem vnímané potřeby veřejné morálky a morální výchovy, částečně produktem nekonečné povahy sporů mezi dvěma tradičními hlavními etickými opozicemi deontologie a konsekvencialismu a částečně selháním různých forem populární pragmatismus poskytnout jasné etické referenční body pro věci, jako je vzdělávání, technologie, medicína, právo a veřejná politika. V návaznosti na knihu Alasdair MacIntyre After Virtue z roku 1984 se etika ctnosti objevila jako zdánlivě nová možnost. Etika ctnosti však není nová: sahá až k Aristotelovi. Zdá se, že je nový jen proto, že byl tak dlouho mimo stůl. Jsem naprosto zničený tím, co se stalo. Nemůžu uvěřit, že je to skutečné. Připadám si jako v noční můře.

Každopádně je zpět v nabídce. Nedávným příspěvkem k jeho oživení je The Impossibility of Perfection (2011) Michaela Sloteho. Slote je profesorem etiky na University of Miami. Jako samozvaný feminista se jeho nedávná práce zabývala především podobou etiky ctnosti nazvanou „etika péče“. Etici péče si ve svých etických úsudcích nárokují primární místo pro hodnotu mezilidské péče a mají tendenci pohlížet na věci jako analytická filozofie, formální logika a dokonce i samotný rozum jako bohužel maskulinní nebo patriarchální. Slote sám prohlašuje, že „morální sentimentalismus“ je svou preferovanou epistemologickou strategií, což znamená, že se také spoléhá na své morální cítění. Sestra byla velmi profesionální a pečlivá. Cítila jsem se pohodlně a naslouchala mým obavám. Vše mi vysvětlila způsobem, kterému jsem rozuměl a byla velmi důkladná. Cítil jsem, že jí na mně a mém zdraví opravdu záleží.

Pointa Nemožnost dokonalosti je odhalit konkrétní ‚patriarchální‘ představu – myšlenku, že jsou nezbytné dokonalé morální standardy. Slote se chce zbavit etiky ctnosti, zejména toho, co považuje za nešťastnou závislost na morálním perfekcionismu. Slote tvrdí, že Aristotelova etika vyžaduje, aby všechny ctnosti měl konkrétní morální činitel v jejich plné dokonalosti. Ale, říká Slote, jisté ctnosti nemůže být v dokonalé míře, protože jejich nárůst vždy zahrnuje ztrátu s ohledem na nějakou protikladnou věc, kterou také považujeme za ctnost (uvádí příklady „takt/upřímnost“, „obezřetnost/dobrodružství“ a „sexuální potěšení/závazek“). '). Dochází k závěru, že to ukazuje, že takové ctnosti jsou nevyhnutelně ‚závislé‘ a pouze ‚částečné‘, nikoli dokonalé ctnosti. V důsledku toho se naše představa o tom, co je ctnost, musí stát skromnější a vyváženější, alespoň v konkrétních případech, na které poukazuje, a pravděpodobně i v jiných. Slote věří, že tím, že ukáže nezbytné nedokonalosti různých ctností a nemožnost mít je všechny najednou, může odstranit neblahý sklon morální filozofie orientovat se pouze na perfekcionistická měřítka, a vytvořit tak prostor pro vyváženější, realističtější soubor ctnosti.

Nedokonalá kniha

Autor má několik užitečných věcí, které by mohl říci o etice ctnosti, ale většina z nich se týká typu diskuse, která probíhá pouze mezi etiky ctností. Jeho kapitola nastiňující aktuální sporná témata mezi odborníky na etiku péče poskytuje zajímavý úvod pro lidi zvenčí, ale většinou není jasné, zda existují nějaké konkrétní osoby nebo etické názory, na které je Sloteova kritika dobře zaměřena. Zajímalo by nás, kdo to je, kdo vlastně zastává názor, který zde Slote odsuzuje?

Zpočátku by se mohlo zdát, že jde především o neoaristotelské pečovatelské etiky. Naznačuje, že; ale nejsem si jistý, jestli je má na očích správně seřazené, a možná by se v jeho charakteristice nepoznali. Nejméně ve třech ohledech ho mohli obvinit z toho, že je špatně pochopil nebo že nedokázal předložit plnokrevný portrét jejich názorů. Za prvé, Slote neříká vůbec nic o tom, jak Aristotelův koncept „zlatého průměru“ v osobním chování souvisí s jeho vlastními páry ctností, jako je takt/upřímnost, a každý Aristotelik by od toho něco očekával. Za druhé, i když říká pár věcí o „obezřetnosti“ jako o ctnosti, neříká vůbec nic o základní ctnosti fronesis nebo ‚moudrý [morální] úsudek‘, což je klíčová zprostředkující schopnost v aristotelské etice. Za třetí, a možná nejdůležitější, je Sloteovo obvinění z perfekcionismu, že nevede ke štěstí. Zdá se, že Slote rozumí eudaimonie (Aristotelovo slovo pro štěstí) ve smyslu „potěšení“. Ale Aristoteles to chápal jako dlouhodobou „požehnání“ nebo „konečnou pohodu“ – něco, co lze získat pouze po celý život. ( Nicomachovská etika 1:7) Aristoteles věděl, že dočasné neúspěchy ve štěstí a srážky mezi ctnostmi jsou nevyhnutelné, a stanovil několik způsobů, jak se s tím vypořádat. Zastánci etiky ctnosti by tedy mohli Slotea obvinit z toho, že nedostatečně zastupoval Aristotela.

Ať už jsou morální perfekcionisté kdokoli, nikdy se na ně pořádně nepodíváme. Kniha ve skutečnosti vůbec přesně nezaměřuje svůj klíčový termín „perfekcionismus“. „Perfektní“ může znamenat „naprosto bezchybný“; a zdá se, že to Slote chápe. Ale může to také znamenat ‚dokončený‘ nebo ‚dokončený‘ a v takových případech dokonalost dokonce předpokládá dřívější stav v úplnost (jako když člověk zdokonalil dovednost). Nebo to může znamenat ‚situační dokonalost‘ – ve které se říká, že věc je dokonalá pro určitý účel nebo kontext, ale ne nutně pro všechny účely (jako když se říká: Tyto boty jsou dokonalé). Slote tomu slovu rozumí pouze „naprosto bez vady“ a dále ukazuje, že taková dokonalost je nemožná. Ale zdá se, že toto je velmi zřejmý bod, který je třeba uvést tak dlouho. Opravdu to není bod, o kterém by se mnoho „perfekcionistických“ etiků mohlo obtěžovat debatovat.

Neuvěřitelně cenné

Slote očerňuje tento nedefinovaný perfekcionismus především na základě toho, že jeho standardy jsou v praxi absolutně nedosažitelné. Zdá se, že zastává názor, že nedosažitelná měřítka jsou k ničemu, zejména proto, že lidské bytosti je vždy neplní. Přitom jejich zbytečnost z toho vůbec logicky nevyplývá. Navzdory nedokonalosti světa – nebo ještě silněji, protože z toho – dokonalý standard je přesně ten druh referenčního bodu, který možná potřebujeme, stejně jako si dávní navigátoři uvědomili, že sledování Polárky bylo strašně užitečné, i když žádný z nich nedržel sebemenší naději, že se k ní dostane. A je-li pravda, že vždy zaostáváme za svými ideály, pak určitě zaostáváme, i když přijímáme nižší ideály. Etický perfekcionismus tedy může mít stále své využití. V každém případě neexistuje žádná přímka mezi nedosažitelností a zbytečností, alespoň pokud jde o morální ideály.

Pro ty, kteří již morálnímu perfekcionismu holdují, a pro ty, kteří se o něj zajímají zvenčí, bude Sloteova kapitola o současných nedostatcích a chybných liniích v této pozici užitečná a zajímavá. Na druhou stranu neoaristotelům a dalším zastáncům jemnějších perfekcionistických názorů bude vadit to, co nepochybně budou považovat za přehlédnutí a zkreslení svého postoje. Některým čtenářům bude vadit i autorovo neustálé negativní spojování perfekcionismu s mužskými nebo patriarchálními věcmi a jeho spojování věcí, jako je péče, intuice a morální sentimentalismus s feminismem.

Celkově by tato kniha mohla těžit z bližší a dobročinnější pozornosti k názorům, které se autor snaží kritizovat, protože je třeba porazit argument svého protivníka v jeho nejlepší podobě, nikoli v jeho nejslabší nebo nejzmatenější podobě. Pokud tomu tak není, může kniha dávat odpovědi pouze na otázky, které si ve skutečnosti nikdo v debatě neklade.

Stephen Anderson je učitel filozofie v Londýně, Ontario.

• Nemožnost dokonalosti: Aristoteles, feminismus a složitosti etiky , od Michaela Slote, OUP USA, 2011, 45 $ hb, 184 stran.