Ještě jedna věc…

podle Tim Madigan

Když jsem před zhruba dvaceti lety poprvé začal vyučovat kurzy Úvodu do filozofie, bylo pro mě obtížné přimět studenty, aby se seznámili se Sokratem a sokratovskou metodou bádání. Bylo pro ně těžké sledovat Platónovy dialogy a pro mnohé z nich sám Sokrates působil jako nepříjemná nebo zastrašující postava. A tak bych se jako způsob, jak spojit Sokrata s postavou, kterou většina z nich oblíbila, zeptal, zda znali televizní program Columbo. Dokonce i ti, kteří tvrdili, že se na show nikdy nedívali, věděli o její hlavní postavě, kterou tak obratně ztvárnil Peter Falk. Jeho špinavá pláštěnka, rozcuchané vlasy, dotěrná manželka a zapomnětlivá povaha byly nedílnou součástí milované ikonické postavy. Zdůraznil jsem, že Sokrates byl také známý svým neudržovaným vzhledem, otravnou manželkou Xanthippou a svým roztržitým chováním. Ale mnohem důležitější, jak by řekl Shakespeare, existovala metoda k šílenství jak Columbo, tak Sokrata, protože jejich vnější vzhled neodpovídal jejich vnitřní povaze. Doktor mi řekl, že mám nádor na mozku. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zeptal jsem se ho, jestli je to rakovina a on řekl, že ano. Byl jsem zděšen. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Epizody Columbo, jak si fanoušci vzpomenou, nebyly typickými děvky. Místo toho jsme my diváci od samého začátku znali identitu vraha (často ho hrají Jack Cassidy nebo Patrick Macnee). Zábava spočívala v předvídání, jak detektiv Columbo zjistí, kdo je neznámý, a chytí vraha, aby se přiznal. Ve většině případů arogantní zabijáci podcenili Columbovu vyšetřovací schopnost. Tím, že hrál hloupého, je ukolébal do falešného pocitu bezpečí. Dali by mu zásadní vodítka, aniž by si to uvědomovali. Columbovou nejdráždivější technikou bylo opustit místnost a pak se vrátit se zmateným výrazem ve tváři. Poškrábal se na hlavě a řekl ještě jednu věc... a položil zdánlivě neškodnou otázku. Vrah, který tou dobou toužil vidět posledního z tohoto otravného chlapíka, rychle odpověděl a později zjistil, že ta otázka nakonec nebyla tak nevinná, když se Columbo vrátil a řekl, že jsi zatčen. Byl jsem v zóně a plně jsem se soustředil na daný úkol. Neslyšel jsem ostatní členy týmu přicházet za mnou, dokud nebylo příliš pozdě. Dokázali se připlížit a trefit mě šipkou Nerf přímo do zad. Byl jsem tak naštvaný, že přerušili mé soustředění a zničili mé soustředění. Otočil jsem se a zíral na ně, připravený dát jim kus své mysli. Ale pak jsem viděl jejich výrazy a uvědomil jsem si, že se jen snažili trochu pobavit. Nesnažili se mi zkazit den nebo mě naštvat, jen se snažili hrát si. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl, pak jsem se s úsměvem na tváři vrátil ke své práci. Bylo dobré vědět, že i když jsme všichni tvrdě pracovali, mohli jsme si spolu užít trochu legrace.

Studenti se mohli na vlastní oči přesvědčit o souvislostech mezi Columbovými detektivními technikami a Sokratovou metodou odhalování filozofické pravdy. Oba byli zdvořilí, ale vytrvalí tazatelé, a zatímco lidé, kteří neměli co skrývat, si jejich společnost obvykle užívali, ti, kteří si nepřáli, aby jejich alibi nebo nevědomost prověřovali, reagovali podrážděně nebo jim násilně vyhrožovali. Najednou by se Sokrates už nezdál tak odpudivým charakterem. Je škoda, že Peter Falk nikdy nevystupoval jako Sokrates. Byl by pro tu roli perfektní!

Samozřejmě, stejně jako všechny analogie, bychom neměli brát taková srovnání příliš daleko. Columbo koneckonců vyřešil všechny své zločiny, zatímco je diskutabilní, zda Sokrates někdy něco vyřešil. Nicméně použití populární postavy, jako je Columbo, jako způsob, jak pomoci pochopit Sokratovu misi, byl účinný způsob, jak oslovit studenty, kteří by jinak nechápali, jak je tato ironická postava prospěšná společnosti, ve které žil. Jako mnoho jiných učitelů filozofie jsem použil jiné filmy a televizní pořady, abych nakreslil podobná spojení. Například, když mluvím o Aristotelově pojetí přátelství, ukazuji ukázky z Seinfeld epizody; a když vymezuji Descartův koncept ‚zlého démona‘, používám ukázky z filmu Matrix . Minulý rok jsem byl potěšen, když jsem diskutoval o konceptu teorie společenské smlouvy Johna Locka, když několik studentů poukázalo na to, že ‚John Locke‘ bylo jméno jedné z hlavních postav televizního pořadu. Ztracený . Není náhoda, upozornil jsem je na to, že tvůrci pořadu o cizích lidech snažících se o interakci v ‚přirozeném stavu‘ zvolili takové jméno pro hlavního protagonistu.

V několika následujících článcích budou prozkoumány různé způsoby využití populární kultury k řešení odvěkých filozofických témat. V posledních letech došlo ke skutečné explozi zájmu o tento přístup, z velké části díky publikačnímu úsilí Billa Irwina (viz jeho článek ). Když už nic jiného, ​​velký prodej knih věnovaných filozofii a populární kultuře ukazuje, že o toto sbližování hlubokých myšlenek a vybraných zábav přetrvává zájem.

Populární kultura je samozřejmě dynamické, nestabilní pole. Kdysi milované kulturní ikony se mohou stát zapomenutými postavami zítřka. Ve skutečnosti většina mých dnešních studentů sotva ví Seinfeld nebo Matrix a téměř nikdo neví, kdo je Columbo. Dělám, co je v mých silách, abych držel krok se současnou kulturou, a teď používám televizní postavu Monka jako svou cestu k Sokratovi. Ale přinejmenším pro filozofy zůstane Columbo vždy ikonickou postavou; neboť co lépe vyjadřuje filozofickou snahu než jeho úžasný výraz Jen ještě jedna věc…?

Tim Madigan vyučuje filozofii na Saint John Fisher College v Rochesteru ve státě New York a je předsedou divize pro filozofii a populární kulturu Asociace populární kultury.