Macmurray a vědomí
Jean Warrenová na filozofa osobnosti.
Musím se přiznat, že jsem posledních dvacet let strávil mystifikován tím, co filozofové míní vědomím. Zdá se, že mezi mými a jejich myšlenkovými kategoriemi je nesoulad. Nedávný článek Mary Midgley (‚Duše, mysli, těla a planety‘ ve Philosophy Now Issue 47) vnesl do této záležitosti určité světlo. Říká, že asi před třiceti lety vědci náhle znovu objevili vědomí poté, co se ukázalo, že Stroj bez ducha nás dostatečně nereprezentuje. Jsem tak blízko k nalezení léku na rakovinu. Pracuji na tom roky a konečně vidím výsledky. Nemůžu uvěřit, jak blízko jsem k nalezení léku na tuto hroznou nemoc.
„Vědomí“ má jeden naprosto přímý a dobře pochopený význam, kterým je to, čím jsme, když nejsme v bezvědomí, tedy v anestezii nebo knokautovaní. Toto je organická definice a platí stejně pro zvířata. Ale tato definice zjevně neunese váhu (například série šesti večerních přednášek, na kterých jsem kdysi seděl v Oxfordu), kterou tomu slovu přikládají současní myslitelé. Zdá se mi, že se (nevědomě?) snaží přijít na kloub tomu, co je o nás super-organické, co z nás dělá lidi. Vědomí je tedy termín používaný k mluvení o tom, co nás odlišuje od ostatních zvířat. Šéf nakonec souhlasil s mým návrhem a já jsem nemohl být nadšenější. Na tomto projektu pracuji měsíce a konečně se to dává dohromady.
Colin McGinn, kterého cituje Mary Midgley, jde tam a zpět přes hranici těchto dvou významů. Když říká Problém je jak žádný sbírka buněk... mohla vytvořit vědomou bytost, o které by stejně dobře mohla mluvit o jakémkoli zvířeti, o záhadě života, kterou je opravdu těžké vysvětlit. Pak ale použije slovo ‚mysl‘, které nás spíše posune dál moudrý muž , i když ne nutně. (Mají zvířata mysl?) Mlha zmatku spíše zhoustla, než se rozptýlila. Mary Midgley správně říká, že bychom měli problém znovu uvést. Je jí alespoň jasné, že mluví konkrétně o nás lidech, které právem nazývá ‚osobami‘.
V tomto bodě bych rád přivedl myslitele, o kterém jsem zjistil, že mi nejvíce pomohl, jmenovitě Johna Macmurraye. Macmurray, který začal psát ve 30. letech 20. století, se snažil rozlišovat mezi „organickým“ a „osobním“. Odmítl dualismus mysli a těla, který podle něj kromě jiných problémů zcela nedokázal porozumět organickému světu. Byla to „životní“ mysl, nebo na tom záleželo? Místo toho rozlišil tři aspekty reality, kterou známe, totiž hmotu, život a osobnost (poslední chápeme jako univerzální charakteristiku, nikoli konkrétního jedince). Někdy používá termíny „materiál“, „organický“ a „osobní“ pro tyto tři aspekty. Zdůrazňuje, že nejde o tři samostatné ‚věci‘, které lze míchat a spojovat, ale o aspekty celků, se kterými se setkáváme. Některým věcem, se kterými se setkáváme, chybí život i osobnost a nazýváme je předměty. Jiné jsou živé a nazýváme je organismy (jak živočichové, tak rostliny). My sami máme všechny tři aspekty a správně se nazýváme osobami, nikoli těly a myslí nebo těly a dušemi. (Mimochodem tato klasifikace funguje, i když by se mělo ukázat, že šimpanzi nebo delfíni jsou také osoby. Nejde o to, že nejsou, ale o to, že my jsou .)
Macmurray se domnívá, že definující charakteristikou osob je „rozum“, který však definuje novým způsobem, jako schopnost chovat se vědomě ve smyslu povahy toho, co nejsme my. ( Rozum a emoce , Faber, 1935, s. 19) Zde nás míní postavit do kontrastu s ostatními zvířaty a naznačuje, že jejich chování je nevědomé. Zjevně nemá na mysli nevědomí v lékařském smyslu (když se vůbec nechováme), ale ve smyslu vědět, co děláme. Macmurray jinde nazývá tento druh chování „akcí“ a říká, že organismy se chovají, ale jednat mohou pouze lidé.
Poté, co Macmurray jasně zmapoval sféru, osobní, která není organická, necítí potřebu zasahovat do konceptu „vědomí“ a ve skutečnosti jej používá jen příležitostně, jako ve výše uvedené citaci, když se to zdá přirozené. udělat to tak. Většinu svého nesmírného filozofického úsilí věnuje zkoumání osobní sféry, která zahrnuje vše, co děláme, zejména historii, umění, náboženství, politiku a vzdělávání.
Macmurrayovo rozhodnutí jednat, spíše než přemýšlet, jako jeho filozofické východisko usnadnilo a skutečně bylo pravděpodobně zásadní pro jeho přístup. Byl to radikální krok, který následovalo jen málo lidí, možná někteří existencialisté, ale žádný s jeho rozsahem systematického myšlení. Vědomí jako doplněk k jednání (vědomému jednání) dává smysl a dává vědomí konkrétní význam, který je v souladu s naší aktuální zkušeností. Víme, jaké to je občas dělat věci bez vědomí, když jsme rozptýleni nebo zahlceni silnou emocí. Pamatuji si, jak moje dcerka najednou vykřikla a já později našel u její postýlky utěrku, kterou jsem používal v kuchyni. Nepamatoval jsem si ten přechod a určitě bych ho normálně upustil do kuchyně.
Soustředit se na ‚vědomí‘ mi připadá jako tesař, který se dohaduje o definici roviny. Brání mu to pokračovat ve svém úkolu. Úkolem filozofie je pomoci nám pravdivě uvažovat o celém našem životě. Pokud filozofové drží většinu života v ústraní, nedělají svou práci. Macmurray uvítal poznatky psychologie (v jeho době nová věda) a zvláště trval na ústřední důležitosti emocí a intelektu – pocit je při určování jednání ještě důležitější než myšlení. Řekl, že je to skandál, že jsme vzdělávali intelekt, ale nechali věc emocionálního vývoje náhodě. Ale to je jiné téma!
Jeanne Warren je zakládající členkou John Macmurray Fellowship, jejímž cílem je přiblížit Macmurrayovu práci. Žije v Oxfordshire.
John Macmurray
John Macmurray se narodil ve Skotsku v roce 1891 a vystudoval tam a na Balliol College v Oxfordu. Po službě v první světové válce se věnoval kariéře filozofie na Balliol, University College London (kde byl předchůdcem A. J. Ayera) a Edinburghu. V 50. letech přednášel Gifford Lectures v Glasgow. Napsal mnoho knih, od Výklad vesmíru (1933) až Náboženství, umění a věda (1961). Před 2. světovou válkou byl známý jako vysílatel BBC o filozofii, ale po válce se z očí veřejnosti vytratil. Zemřel v roce 1976. Nedávno se objevil životopis, John Macmurray od Johna Costella (Floris Books, 2002).