Filosofie Horace Rumpa

podle Profesor Horace Rump (jak bylo nařízeno Ronald R. Johnson )

Někteří lidé říkají, že jsem idiot. V tomto nemají pravdu. Jsem profesor filozofie. Je v nich nepatrný rozdíl. Byl jsem tak naštvaný, že jsem mohl prorazit díru do zdi. Byl jsem tak naštvaný, že jsem chtěl prorazit díru do zdi. Byl jsem tak naštvaný, že jsem měl pocit, že jsem mohl něco trefit a bylo by to dobré.

Lidé říkají, že nemohu být filozofem, protože toho příliš mnoho nevím. Pravda je, že vím jen to, že nic nevím. Každý semestr říkám všem svým studentům, že nic nevím, a když dokončí mou hodinu, budou to vědět i oni. A nikdo z nich mi ještě nikdy nedokázal, že se mýlím. Přemýšlel jsem o tom, co jsi řekl, a myslím, že máš pravdu. Potřebuji ve svém životě udělat nějaké změny. Začnu tím, že si najdu novou práci.

já dělat zkuste naučit základy, jako je respekt k učiteli a podobně. Student mi říká: Jmenuji se Reginald Williams III., ale lidé mi říkají ‚Bubba‘. Říkám mu: No, jmenuji se Horace Rump a můžete mi říkat ‚Pane profesore‘.

Jednoho dne přijde do mé třídy student a řekne: Profesore Rumpe, kolik je hodin? Chvíli se na něj dívám a pak říkám: Čas je 10:15 a ty máš zpoždění. Tak se posaďte a ztište, protože mluvíme o Kantově transcendentální estetice.

Někteří z mých studentů se na mě snaží udělat dojem, to se musím přiznat. Jednoho dne mě přerušil student a řekl: Dr. Rumpe, musím čůrat. Říkám: To není správné. Myslíte ‚Pokud p, pak q.‘ Ale jste na správné cestě.

Asi se divíte, proč chci publikovat takový článek. Říkám vám celou pravdu: můj předseda oddělení mi zavolal do své kanceláře a řekl, Horaci, od té doby, co jsme vás najali, nic nezveřejníte.

Říkám Ne, pane.

Horace, říká, musíš to zveřejnit. Víte, proč?

Ne, pane, říkám.

Říká: Buď zveřejníš, nebo zahyneš. Proto.

Teď přesně nevím, co má v úmyslu udělat, ale nelíbí se mi to, proč to chci zveřejnit. A kromě toho, když si to lidé přečtou a něco si z toho odnesou, bude to všechno stát za to.

Tak jsem se rozhodl něco napsat a to zabere čas, musím vám to říct. Jednoho dne předseda oznámí a řekne všem, že Horace dostane papír, který příští týden v pátek předloží oddělení. Buďte tam všichni.

Všichni říkají, On ano? Co takhle! Horaci, o čem budou vaše noviny?

Říkám, sakra, jestli to vím. Tohle slyším poprvé.

Takže to rozhodni: Věděl jsem, že musím napsat svůj článek o tom, jak věci známe, protože jsem tam seděl a divil se, jak předseda věděl, že budu číst noviny, když jsem to nevěděl.

Příští týden, přesně jak řekl, vstanu před svým oddělením a přečtu si papír, který jsem napsal. Říkalo se tomu ‚Knowin‘ Jak a Knowin Že .‘ Moje teze byla jednoduchá: já vím že Musím být tady nahoře a prezentovat noviny, ale nevím jak.

Dopadlo to dobře, pomyslel jsem si, vyvolalo to spoustu lidí k smíchu, ale můj předseda nebyl spokojen. Řekl: Musíš to udělat znovu, Horacii, jedině tento je čas do toho vložit více filozofie.

jak to udělám? Říkám.

Musíš mluvit o filozofovi, říká. Platón nebo Aristoteles nebo někdo takový.

Dobře, říkám, a vracím se k práci na tom.

Zanedlouho jsem se tam zase vrátil a mluvil o ‚Platonovi a jeskyni‘.

Kdysi dávno, říkám, byl Platón uvězněn v jeskyni. Někdo ho svažte a posaďte na jeho zadek zády k ohni. Nebylo pro něj nic jiného, ​​než sledovat své stíny na stěně jeskyně. (Tohle lidé dělali s volným časem v dobách před televizí a filmem.)

Ale ejhle, přivážou ho příliš blízko k ohni a jeho provazy shoří. Rozhlédne se a zjistí, že i tady dole je spousta dalších lidí, ale je mu to jedno, musí se z té jeskyně dostat. Takže to, co dělá. Vyšel ven a zpočátku nic neviděl, co s tak jasným světlem venku, když byl v té jeskyni tak dlouho.

Konečně zase vidí a pak začne myslet na ty další ubohé vzlyky, které nechal dole v té jeskyni. Uvědomil si, že chce správnou věc, nechat ty lidi sedět v té jeskyni, ignoranty a tak. Rozhodne se, že se musí vrátit do jeskyně a přimět ty lidi, aby přišli a přidali se k němu ve slunečním světle. Takže se vrátil dolů a snažil se rozvázat lidi. Představte si jeho překvapení, když mu řeknou, aby se staral o své věci! Řeknou mu, aby je nechal na pokoji a nechal je žít, jak chtějí žít. Zkouší to dál, ale oni říkají: ‚Ne, ne‘ a pak řeknou ‚Znovu se nás dotkneš, zabijeme tě.‘ Tak odešel do kouta a místo toho zařídil akademii pro děti.

To nemusí být příliš šťastný konec, ale jak příběh skončí, věřte nebo ne. Je to alegorie, což znamená, že má tajný význam. Kdybych vám řekl, co to znamená, už by to nebylo tajemství, takže tady končím svůj příspěvek a přijmu váš potlesk. Konec.

Ale můj předseda stále není spokojen. Říká, Horaci, musíš mi napsat slušnou papírovou filozofii a do pondělního rána ji mít na mém stole.

Takže teď víte, proč píšu tento článek. Musím vám tak či onak povědět o filozofii. Už jsem řekl, co musím říct o Platónovi, takže teď musím přejít k Aristotelovi.

Aristoteles je autorem Nickelodeon Ethics. Mluví o náměstí opozice. Hodně určuje, co lidé na náměstí mohou a co ne. Zdá se, že by měl nechat lidi, aby si dělali, co chtějí, ale myslím, že si myslí, že může stanovit pravidla, protože je to jeho čtverec.

Říká, že když se pohybuješ kočičím rohem na čtverci opozice, pak si protiřečíš, ale když se pohybuješ ze strany na stranu, pak jsi prostě protichůdný. Nyní by si nikdo neměl protiřečit, říká Aristoteles, ale je v pořádku, když je tu a tam protiklad. Každý má někdy trochu opak, dokonce i Aristoteles.

Když už mluvíme o Aristotelově čtverci a podobně, nikdy jsem nebyl příliš dobrý v logice, zvláště v symbolické logice. Zdá se mi, že starý Bertrand Russell nás všechny zmátl tím, že představil svůj symbolický whatchamacallit. V dnešní době filozofové tak zaneprázdnění čuráním a frontou, že zapomínají na život. Alespoň to říkám rád, protože nejsem příliš dobrý v logice.

Pokud jde o pravdu, starý Richard Rorty říká, že nejsou pravdou – alespoň ne s velkým „t“. Ale nevím, co s tím má společného velikost písmene. Zdá se mi, že pokud nejsou pravdivé, neměl bych si dělat starosti s tím, zda to kapitulovat nebo ne.

Musím říct, že Hegel je můj oblíbený filozof. O Hegelovi toho moc nevím, ale jediné, co musím udělat, je říct jméno Hegel a lidé se ke mně začnou chovat s respektem. A lidé se ke mně v životě nechovali příliš často. Takže musím říct, že mě určitě nakopne mluvit o Hegelovi.

Musím přiznat, že učit Hegela je vždy výzvou. Většinu studentů neznají co řekl. Někdy nevědí co jsem řekni buď, zvláště když se snažím říct antississis… an-tiss -issis... no, ať už je to slovo cokoli.

Vím však, co mám dělat – když mluvím o Hegelovi a vidím studenty, kteří vypadají prázdně a slintají, jako by byli připraveni jít do komatu, řeknu jen ta dvě kouzelná slova: „pán“ a „otrok“. Pak všichni ožijí a řeknou: Ach jo. Teď už rozumíme. Studenti si myslí, že Hegel dává smysl, pokud jim budete neustále říkat ‚mistr‘ a ‚otrok‘. Nejméně můj studenti ano. Každý, kdo sedí můj třída určitě ví co těch slova znamenají.

Věci se navíc zkomplikují, když zmíním levé hegelovce a pravé hegelovce. Někdy si nemůžu vzpomenout, která je která, zvlášť když jsem nikdy nerozeznala zleva a zprava. Konečně si myslím, že jsem přišel na to, jak je udržet v hlavě oddělené: oni jsou jedna skupina, která interpretuje Hegela správně, a pak je to skupina, která je vlevo. Tak je držím rovně.

Jednoho dne přijde skupina analytických filozofů a řekne: Už nás nebaví mluvit o Hegelově Absolutnu a podobně. Příliš dlouho jsme mluvili o ideálních světech. Chceme mluvit o realitě. Tak jsme přestali mluvit o ideálních světech a od té doby jsme mluvili o ideálních jazycích.

Každopádně to musím nějak zabalit, takže myslím, že to ukončím tím, že se s vámi podělím o svou vlastní filozofii. My profesoři musíme být schopni říci alespoň to, jaká je naše filozofie výuky, takže zde je moje filozofie výuky v kostce, přesně tak, jak nám řekl Bertrand Russell:

(∃x)(Mx & Ex),(∀x)(Ex→Wx),(∀x)(Wx→(Sx v Tx)), -Si ⊦Ti

To říká, že něco existuje a jsem to já a já musíme jíst. A jako kdokoli jiný, pokud budu jíst, bohužel musím do práce. Teď to znamená, že se buď musím potit, abych žil, nebo musím učit, a oni se v žádném případě nechci potit, když nemusím. To znamená, že musím učit. A tady máte moji učitelskou filozofii, jaká je. Konec.

p.s. Předám tento papír svému předsedovi a on zavrtí hlavou a zhluboka si povzdechne. Nakonec se mnou uzavřel dohodu. Říká, že pokud dostanu tento článek, mohu si udržet svou práci a po mnoho let mohou mladí lidé těžit z mého skvělého ‚ear-yoo-dishon‘. Nevím, co tím myslí, ale zní mi to dobře. Tak to zkusím a hádejte co! Zde je můj článek ve skutečném deníku. Jsem tak pyšný, že začnu volat mámě, ale pak si vzpomenu: před časem máma dokázala, že nezná rozdíl mezi životem a bonboniérou, takže jsme ji museli dát do domova.

Ronald R. Johnson nedávno dokončil doktorát z filozofie na univerzitě v St Louis. (Identita katedry profesora Rumpa je na jejich vlastní žádost utajena).