Místo vlastního zájmu v morálce

Pokud Philips považuje za morálně přijatelné, když jednáte podle svých vlastních zájmů.

Nedávno jedna moje třída diskutovala o známém díle Petera Singera „The Singer Solution to World Poverty“ (New York Times Sunday Magazine, 1999). Singer v něm tvrdí, že nedat Oxfamu je stejně morálně špatné, jako když Bob zachraňuje své Bugatti před sražením vlakem, než zachraňuje dítě, které má být zasaženo. (Bob by mohl nasměrovat vlak ke svému drahému autu, aby zachránil dítě a zároveň se udržel v bezpečí, ale není ochoten to udělat.) Studenti jako obvykle začali vyjmenovávat různé údajně morálně relevantní rozdíly mezi Bobovým případem a tím, že se dar pro Oxfam – dar, který by mohl potenciálně zachránit život hladovému dítěti. Pak promluvil jeden ze studentů – starší muž, který byl lékařem v Africe – a řekl, že boj s velkým zlem, které se lidem stalo, je mnohem důležitější úvaha než všechny ostatní důvody (výmluvy), které si jeho spolužáci mysleli. za to, že to neudělal. Měli bychom darovat Oxfamu. Byl jsem tak naštvaný, když jsem viděl, co udělal. Nemohl jsem uvěřit, že by něco takového udělal.

Tohle mě zasáhlo. I když vím, že mnoho lidí nesouhlasí, vždy jsem měl pocit, že boj proti ‚velkým špatnostem‘ – jako je hladovění, nemoci, válka a drtivá chudoba – je mimořádně důležitý; natolik, že přebíjí téměř všechny ostatní důvody pro akci (nebo nečinnost). Nicméně nesouhlasím s vlivným filozofickým přístupem takzvaných konsekvencialistů, jako je Singer. Konsekvencialisté, jak dokládá utilitarismus, skvěle tvrdí, že by se mělo vždy jednat tak, aby se minimalizovalo celkové špatné ve světě a aby se maximalizovalo celkové dobro, jak je vidět z oddělené perspektivy. To určuje jejich pozici. Naproti tomu si myslím, že bychom měli bojovat se všemi velkými špatnostmi, které před sebou najdeme, a že to může být také morálně obhajitelné. To znamená, že to může být obhajitelné z perspektivy větší, než je moje vlastní. Jak to říká Singer: … pojem [morální] s sebou nese myšlenku něčeho většího, než je jedinec. Mám-li hájit své chování z [morálních] důvodů, nemohu poukázat pouze na výhody, které mi přináší. Musím se oslovit širšímu publiku. (Singer, Practical Ethics, 1993, s. 20) Pokud mám pravdu, že na všech špatnostech a dobrách záleží morálně, mohlo by to zahrnovat špatnosti, které nejsou brány v úvahu z hlediska výpočtu celkového špatného, ​​a to, budu tvrdit, se skutečně ukazuje být pouzdro. Nemůžu uvěřit, že za to dostávám zaplaceno. Miluji svojí práci!

Zdá se, že důležitá otázka zde zní takto: Pokud to někomu připadá přitažlivé, měl by se nakonec zabývat bojem Všechno velké špatnosti, co přesně je pak vhodná reakce na velké špatnosti, které se dějí se ? To je otázka, na kterou se chci v tomto článku zaměřit. Můj přístup je hodně inspirován newyorským filozofem Thomasem Nagelem, i když v žádném případě netvrdím, že by to schvaloval.

Bugatti

Měli bychom začít tím, že lidské bytosti mají rozdělenou povahu. Na jedné straně je pro nás velmi důležité vidět, že jsme jen jedna lidská bytost mezi ostatními, nemáme nic zvláštního, co by nás odlišovalo od ostatních, a že hodně ztrácíme, pokud si to nepřiznáme. V tomto smyslu zabydlují lidské bytosti, abychom to metaforicky vyjádřili, stanovisko „názoru odnikud“ (Nagelova fráze) – z něhož vycházejí konsekvencialisté, když mluví o maximalizaci „celkového“ nebo „objektivního“ dobra. Aby nabyl pocit důležitosti objektivního stanoviska, Nagel poukazuje na to, že když je [lidé] ukřivděni, [oni] náhle chápou objektivní důvody, protože takové pojmy vyžadují, aby vyjádřili svou nelibost ( Možnost altruismu , 1970, str. 145). To znamená, že když se vám stane křivda, budete muset protestovat poukazem na to, že i vy jste lidská bytost, stejně jako ostatní – nikoli poukazem na to, že jste vy . Na druhou stranu lidé mají také svůj vlastní odlišný úhel pohledu, a to je stejně důležité. Můj vlastní rozkvět nebo potěšení – nebo mé blízké a drahé – pro mě není totéž jako rozkvět nebo potěšení kohokoli, a je pro mě mnohem větší.

Oxfam učí děti o nemoci
Dítě sleduje Oxfam East Africa, 2012

Nyní za předpokladu, že mě zajímá boj se všemi velkými špatnostmi, zdá se, že z toho přímo vyplývá, že obě stanoviska – která obě přicházejí se svými vlastními velkými špatnostmi – by měla být velmi zohledněna. Někteří se však obávají, že to může být příliš rychlé. Neboť nejsou nemovitý špatnosti spojené výhradně s postojem odnikud?

Člověk si to může myslet, protože pravda a toto stanovisko spolu úzce souvisí. Koneckonců, získání pravdy je obvykle považováno za záležitost překročení mého vlastního stanoviska a dosažení co nejdále – prostřednictvím intersubjektivního zkoumání – směrem k objektivnímu, ‚neperspektivnímu‘ pohledu. Jinými slovy, existuje podezření, že špatnosti viděné z osobního hlediska nejsou ve skutečnosti špatné. Je-li tomu tak, měl by člověk – pokud se obává velkých špatností – pouze uvažovat o pohledu odnikud; a pak, dost možná, by měl být člověk jako Peter Singer konsekvencialista.

Nakonec si nemyslím, že tomu tak je. Osobní stanovisko je skutečné a zahrnuje skutečné špatnosti, které jsou brány v úvahu při rozhodování, jak jednat. Úkolem však není získat tento závěr – který je koneckonců pro mnohé z nás velmi pohodlný – zdarma. Místo toho člověk potřebuje dobrý argument, a prostě říkat, že je příliš náročné zakládat své činy výlučně na úhlu pohledu odnikud, takový argument není – jde pouze o to, dát zdánlivě čestnou tvář pohodlnému pocitu nebo intuici.

Úplná sympatie

Jaký by mohl být dobrý argument pro tvrzení, že osobní zboží je také skutečné? Myslím, že existuje jeden, který vychází z něčeho, co možná budou muset uznat i konsekvencialisté.

K celkové – objektivní – perspektivě konsekvencialistů se dospívá hypotetickým seskupením perspektiv všech osob (předpokládejme, že svůj příběh omezíme na lidské bytosti). Nyní si ani konsekvencialisté obvykle nemyslí, že pro tyto osoby je rozkvět nebo potěšení všech ostatních stejně intenzivní událostí jako jejich vlastní. Koneckonců, kdyby pro ně byl rozkvět nebo potěšení všech ostatních tak intenzivní jako jejich vlastní, byli by naprosto soucitní se všemi ostatními. Ale pokud by lidé byli takto naprosto soucitní, rozbilo by to myšlenku konsekvencialistů například pomoci tomuto nemocnému dítěti, čímž by byl alespoň jeden malinký kout světa v pořádku. Předpokládejme, že by toto dítě prožívalo trápení všech stejně intenzivně jako ono své. Pak by se jí stejně (nebo málo) pomohlo, kdyby někdo jiný byli pomoženi jakoby ona byli vyléčeni. To není to, co konsekvencialisté obecně nemají na mysli, když prosazují, aby bylo dítě vyléčeno.

Tedy i konsekvencialisté budou odhodláni uznat, že osobní špatnosti jsou skutečné a zvláštní – dokonce ani oni nebudou chtít popírat odlišnost osobního pohledu a konkrétní špatnosti, které s tím přicházejí. To tedy znamená, že pro každého agenta existují dva druhy špatností; jmenovitě špatné, jak je vidět z objektivní hledisko (kde agent je prostě jedna lidská bytost mezi všemi ostatními); a špatné, jak je vidět z osobní pohledu (tedy z její odlišné perspektivy). A pokud je člověk odhodlaný bojovat Všechno špatné, jeden se bude muset věnovat oběma.

Dítě dostává sladkou vodu díky Oxfamu
Dítě u vodní dýmky Kate Holt/Oxfam Východní Afrika, 2012

Extrémní nároky

Můžeme se ptát dále a ptát se, jaký je vztah mezi těmito dvěma hledisky. Řekl bych, že obojí je pro agenta jednoznačně důležité, ale pokud vidím, neexistuje žádné společné měřítko, podle kterého by bylo možné jejich důležitost porovnat: zdají se nesouměřitelné. Tento stav věcí je nešťastný, protože se nyní zdá, že jsme ponecháni v nejistotě ohledně toho, co dělat, když se tyto dva pohledy střetnou. Ale na druhou stranu, pokud se bojuje skvělý Zlo je to, čeho se člověk obává, potřeby těchto dvou pohledů se střetávají pouze tehdy, je-li v sázce velké zlo oba z nich. Jinak je jasné, že by měla být dána přednost tomu, která perspektiva je ohrožena.

Tento závěr má důležitý morální dopad: znamená to, že bychom měli udělat vše, co je v našich silách, abychom pomohli ostatním, kteří čelí velkým špatnostem, alespoň pokud to můžeme udělat, aniž bychom sami utrpěli velké špatnosti. Měli bychom se například vzdát relativního luxusu. Naproti tomu je nerozhodný zda musíme stále pomáhat druhým ulevit od jejich velkých špatností, pokud ano dělat můžeme si sami přivodit velké zlo – například když ztratíme vše, kvůli čemu náš život stojí za to.

Abych se vrátil ke své třídě: i když je boj proti velkým špatnostem mnohem důležitějším faktorem než téměř cokoli jiného při rozhodování o tom, co musíme udělat – a já to nadále podporuji, spolu se svým bývalým studentem –, nyní máme opravdu dobrý důvod, proč extrémní požadavky, které konsekvencialisté někdy kladou, by měly být odmítnuty: mohu tak učinit, pokud to způsobí velkou špatnost sobě nebo mým blízkým. Konsekvencialisté však musí nesouhlasit. Člověk by podle nich měl morálně vzato vždy prosazovat to největší celkově dobré a/nebo minimalizovat celkově špatné – a běžně také zastávají názor, že morálka vítězí nad všemi ostatními ohledy – ale to je pro jinou příležitost.

Pokud by existovaly velmi dobré důvody pro souhlas s konsekvencialistickým názorem, možná bychom na sebe museli přijmout velmi extrémní požadavky. V současné době mi však nejsou známy žádné dostatečně pádné důvody, a proto bych se držel výše nastíněného názoru. Zajisté to neznamená, že stačí, abychom pro ostatní dělali to, co můžeme udělat s malými náklady (ačkoli by to již bylo mnohem více, než obvykle děláme nyní!). Spíše toto je minimální měli bychom dělat; a možná se od nás morálně vyžaduje, abychom dělali víc. Argument tedy sice rozpouští nejhorší přízrak náročnosti, ale také není zrovna nenáročný. Možná i můj student by to považoval za přijatelné.

Jos Philips je lektorem filozofie na univerzitě v Utrechtu.