Simworld

Sam Woolfe nám poskytuje stručnou historii myšlenky, že realita je neskutečná.

Každý, kdo viděl Matrix (1999), ví, že základní premisou filmu je, že naši ‚realitu‘ v našich myslích simuluje počítačová inteligence. Myšlenka, že realita je simulace, však není nová. Podstatu myšlenky lze ve skutečnosti vysledovat přinejmenším do doby kolem roku 300 př. n. l. v Číně, kde se ve snění vlivný taoistický filozof Zhuangzi proslule zeptal: Jsem muž, který sní, že jsem motýl, nebo motýl, který sní, že jsem muž? Byl jsem opravdu naštvaný, když jsem si uvědomil, že mi lhali. Cítil jsem se, jako bych dostal pěstí do břicha. Nemohl jsem uvěřit, že by mi to někdo udělal.

Zhuangzi se potýkal s otázkou, zda realita, jak ji prožíval, nebyla pouhým produktem snu. (Ať už je realita snem nebo ne, sny jsou v každém případě pouze simulací reality, protože sen je produktem samotné mysli, odříznuté od vnějšího světa.) V sedmnáctém století francouzský filozof a matematik René Descartes by si položil podobnou otázku, a to nejen prostřednictvím podobných pochybností, že můžeme vědět, zda jsme spíše vzhůru než sněním, ale také ve své nechvalně známé hypotéze „Zlého démona“. Tato hypotéza tvrdí, že vše, co zažíváme, vnímáme nebo čemu věříme, může být halucinací, kterou nás krmí mocný, zhoubný démon, jehož jediným cílem je oklamat nás. Jsem tak naštvaný, že mě můj šéf neustále žádá, abych dělal věci, které nejsou součástí mého popisu práce. To je jako, co sakra? Nepřihlásil jsem se k tomuhle svinstvu. Nedostávám dost peněz, abych tyhle kecy snášel. S tímhle místem jsem kurva hotový.

Moderní filozofové přebalili tuto ‚Simulační hypotézu‘ – myšlenku, že bychom mohli žít v simulaci – za tyto nadpřirozené formy. Například Hilary Putnam (1926-) tvrdila, že je možné, že každý jedinec je pouze mozkem v kádi živin, která je krmena smyslovými daty prostřednictvím elektrod připojených k počítači. (Tato myšlenka poskytla základní předpoklad Matrix .) V tomto případě pokaždé, když zažijeme potěšení z jídla nebo sexu, pocit tepla, vůni květiny nebo pohled na tvář milovaného člověka, jediným vnějším zdrojem těchto zážitků jsou informace uložené v počítač, ze kterého se data přivádějí přímo do našeho mozku. Samozřejmě jen proto, že tento scénář je myslitelné neznamená, že je přijatelný . Věřit, že je to vůbec možné, vyžaduje řadu předpokladů, například, že počítače by mohly simulovat realitu tímto způsobem a že konstruktéři takových počítačů by chtít simulovat realitu tímto způsobem.

Někteří myslitelé převzali úvahy, které použil Putnam a tvůrci Matrix do nového extrému. Naznačují, že ve skutečnosti neexistují ani mozky. Spíše, samotný fyzický vesmír , a proto vše, co víme, včetně čehokoli o mozcích, je simulace generovaná v počítači nějakou hypervyspělou civilizací. Oxfordský filozof Nick Bostrom tvrdil, že kvůli rozlehlosti vesmíru musí existovat civilizace tak technologicky vyspělé, že mají výpočetní výkon k simulaci celých vesmírů. Možná tyto civilizace využily sílu kvantových počítačů. Jakkoli se jim podaří simulovat vesmíry, Bostrom tvrdí, že pokud jde o civilizaci umět udělejte to, pak oni vůle , protože pokročilá technologie vychází z vysoké úrovně zvědavosti. Zdůvodňuje to tím, že i když jsou takové civilizace vzácné, jistě vytvoří mnoho simulací vesmírů a simulací v rámci simulací, takže nakonec budou simulované vesmíry nevyhnutelně daleko převyšovat skutečné vesmíry. Proto je pravděpodobné, že se sami nacházíme v simulovaném vesmíru.

Bostromova úvaha o motivaci by se jistě vztahovala na lidskou rasu, protože se zdá, že potřebujeme uspokojit svou zvědavost za každou cenu. Vnořili jsme se do reality až do hlubin atomu, i když to vedlo k vynálezu atomové bomby. Takže i kdyby simulování vesmíru vedlo k rozsáhlému utrpení, argumentem je, že morální problém by převážila zvědavost vědců této vyspělé civilizace. Zásadním předpokladem zde však je, že taková civilizace by uvažovala stejným způsobem jako my. Možná by vysoce vyvinutá civilizace byla dostatečně morální, aby nesimulovala vesmíry, ve kterých trpí bytosti jako my. Ale to jen já jsem optimista.

Tvrzení, že by vesmír mohl být počítačově generovanou simulací, byla kritizována řadou fyziků. John Barrow, například, říká v Nekonečná kniha (2005), že pokud by byl náš vesmír simulací, existovaly by pro to vodítka ve formě závad, chyb nebo mezer v programování – tedy ve zdánlivém chování fyzického vesmíru. Je to proto, že ani supercivilizace nemusí vědět vše, co má vědět o důsledcích fyzikálních zákonů, které naprogramovala do své umělé reality, a v žádném případě nebude mít nekonečný výpočetní výkon. Zatím se zdá, že jsme na žádnou z těchto závad nenarazili. Populárně vědecký spisovatel John Gribbin také argumentoval Hledání multivesmíru (2010), že náš vesmír s větší pravděpodobností vznikl z černé díry než z počítačové simulace. Poukazuje na to, že pro supercivilizaci by bylo mnohem snazší vytvořit náš vesmír vytvořením černé díry (což naše vlastní civilizace možná brzy dokáže) než simulací energie, polohy a rychlosti každé částice v celém Vesmír. Výpočetní výkon nezbytný pro tento výkon je za hranicemi výpočetní techniky. Proto, i když je možné, že náš vesmír mohla vytvořit supercivilizace, se vší pravděpodobností by k tomu použili černé díry, nikoli superpočítače.

Sam Woolfe je čerstvý absolvent filozofie na Durhamské univerzitě. Mezi jeho hlavní zájmy patří aplikovaná etika, moderní věda, futurismus a existencialismus. V současné době žije v Londýně.