Některé předsokratovské ideje změny a stálosti

podle Diana Kendall

Je-li na změnu pohlíženo jako na nepřetržitý soubor změn stejné věci, a nikoli jako na nahrazení jedné jednotlivé položky jinou, vyvstávají otázky. Co je to stejná věc, která přetrvává a přesto se liší od toho, co bylo? Jaké jsou změny, ke kterým dochází, aniž by se změnila identita této stejné věci? Byl jsem tak naštvaný, když jsem viděl, co udělali s mým autem. Nemohl jsem uvěřit, že to tam jen tak nechali. vztekal jsem se.

Mnozí z předsokratovských myslitelů šestého a pátého století př.n.l. o takové otázky se obzvlášť zajímali. Chtěli objasnit, co dává vesmíru stálost tváří v tvář všem jeho měnícím se aspektům, ať už byly periodické jako v případě ročních období, nebo zdánlivě nepředvídatelné jako při první kapce deště na určitém místě. Nedovolím, aby se to stalo. Nedovolím, aby mi vzali práci. Pracoval jsem na to příliš tvrdě.

Ve svých názorech měli mnoho společného. Byli si jisti, že vesmír je víc než pouhá schránka náhodně se vyskytujících přechodných objektů a událostí. Byli přesvědčeni, že může existovat vysvětlení všeho, takové, které přesahuje všední den. Byli si jisti, že to lidská mysl může dosáhnout.

V jejich teoriích o povaze živého vesmíru hraje člověk nevýznamnou roli. Ani nadpřirozeno v obrazných nebo transcendentálních pojmech se příliš neobjevilo v jejich analýze světových jevů. Tam, kde se o něčem takovém zmiňovali, bylo považováno za samozřejmé, že je to nedílná součást řádu věcí ve vesmíru, nepřerušená počátkem ani koncem. Nerozlišovali ani mezi materiálním a duchovním, když se odvolávali na to, jak svět fungoval. Jeho živá, sebezvěčňující povaha jim byla stejná.

Ale ačkoli měli tito myslitelé mnoho společného, ​​jejich názory na otázku trvalé povahy tohoto pohyblivého vesmíru byly různé.

Tento článek je pokusem interpretovat jejich názory: ukázat, jak mezi nimi existují souvislosti a jak jeden druhého stimuloval. Neboť i když byly filozofické školy během těchto dvou století rozptýleny po východním Středomoří v řeckých koloniálních městských státech sousedících s mořem, cestování lodí bylo relativně snadné a měli spolu kontakt.

Nyní nejstarší známí myslitelé této éry považovali za samozřejmý pohled na vesmír selským rozumem: že v něm věci v průběhu času vznikají a pak zanikají. Aby to vysvětlili, předpokládali, že vesmír je zcela složen ze základní hmoty, která obsahuje vlastní generační sílu. Domnívali se, že z toho by se mohly oddělit rozvíjející se objekty světa a v pravý čas je znovu přijmout do své hmoty. Takové generace a návraty by se opakovaly. Trvalým rysem všech věcí je tedy jejich složení: tato samo se generující látka. A změny v něm jsou opakující se položky, které rozdělování vznikají a pak se vracejí do masového celku, aby umožnily další změny. Rozsah těchto změn je však omezen. Nesmí jich být ani moc, ani málo. Musí jich být dostatek, aby byla zaručena živá povaha vesmíru, ale ne tak velké, aby ztratil rovnováhu. Aby byl vesmír takový, jaký je, nemůže být zbaven takové pomíjivosti, ani nemůže být složen pouze z oddělených věcí.

Po tomto sledu myšlenek se další myslitelé obrátili k této potřebě rovnováhy v živém vesmíru. Bylo to spíše toto než základní materiál, o kterém si mysleli, že dává trvalost, který udržoval v harmonii, ve funkčním stavu jako celek konglomerát položek, které přicházejí a zanikají. Správnou rovnováhu vesmíru podle nich udržovalo vše, co existovalo ve správném poměru jak samo o sobě, tak ve vztahu k jeho poloze v celém vesmíru. V jejich očích nezáleželo na velikosti a skutečném složení všech věcí, pokud se uspořádání všech částí drželo určité formy. Právě tato forma uspořádání v celém vesmíru a v jeho částech musí přetrvat, má-li se ukázat trvalost. Počet a složení látek všech věcí se může měnit, jak přicházejí a odcházejí z každodenního života, ale vždy podle potřeby udržovat jejich správné uspořádání uvnitř a jako součást vesmíru.

Kritika obou těchto výhledů vzrostla. Důvodem bylo, že v závislosti na zdravém pohledu na svět oddělených objektů nedokázali pochopit správný způsob, jak nahlížet na svou zkušenost. Živý svět je rozvojovým světem a postuláty o stálých složkách v něm to nezdůrazňují. Neboť podle tohoto názoru stálost světa spočívá v neustále se odvíjejícím procesu samotné změny. To sjednocuje snahu o zdánlivé protiklady, smiřuje generaci a úpadek, ladí nepřetržitý pohyb veškerého stvoření na potřebu vyváženého a harmonického světa. Bez neustále se pohybujícího průběhu změn by existovala pouze sada inertních odpojených objektů.

Zatímco souhlasil s popřením zdravého názoru, že vesmír je složen z objektů, které vznikají a pak mizí, byl zastáván jinak radikálně opačný pohled. Spojením představy o měnícím se světě se zkušenostmi jsme si mysleli, že tato zkušenost nám dává falešné informace. V této filozofii je změna pouze výmyslem vytvořeným omezenými a částečnými pocity člověka. Slouží pouze jako způsob, jak vést život žitý ode dneška. Není vhodné, když člověk správně používá rozum a uvědomuje si, že jeho vjemy mu mohou v konkrétní chvíli poskytnout pouze konkrétní informace. Takové informace jsou ale zavádějící. Dělá si myslitelný svět, kde věci přicházejí a odcházejí, zdánlivě se vynořují a vracejí do ničeho. Nic však nelze zachytit. A konkrétní kousky experimentálních důkazů člověka zakrývají skutečnost, že porozumění jedné věci závisí na celém kontextu vlivu a okolí. Člověk je klamán, když si myslí, že si může být tímto kontextem jistý. Mýlí se, když se spoléhá na své hrubé a připravené posouzení toho, co tvoří události a položky. Neboť okamžik změny není nikdy přesně zachycen; časy narození nebo smrti, začátek a konec hranic nelze určit nade vší pochybnost. To vše naznačuje, že lidská mysl, nikoli jeho smysly, mu mohou říci celý příběh: že jedinou realitou vesmíru je trvalost mimo jednotlivosti a zdánlivé změny v nich. Tato realita je bezešvý celek existující věčně. Nelze ji smířit s pomíjivým světem smyslů, které nemají žádný význam pro ty, kdo správně myslí, přesahují bezprostřední.

Po tak zničujícím popření jakéhokoli smyslu každodenního života byl učiněn pokus zachránit spojení mezi mentálním přijetím trvalého vesmíru a zkušeností měnící se existence. Zde, realita, je celý vesmír chápán ne jako smyslově nepochopitelný, ale pouze nerozeznatelný. Neskládá se z jediného nediferencovaného celku, ale z nekonečného množství takových celků, drobných částeček neustále existujících v neustálém pohybu, nedělitelných, příliš malých na to, aby je člověk vnímal. Ty se mohou v intervalech spojovat a vytvářet agregace světů a položek v těchto světech a rozptýlit se a vytvořit možná další sbírky. Nepatrné přidání nebo odečtení z jakékoli sbírky činí procesy vývoje nebo úpadku nepozorovatelnými, zatímco celkový efekt může být zřejmý smyslům. V této módě dochází ke změně as ní je spojen pojem stálosti – elementárních částic. V této filozofii neexistuje žádný vzorec, žádná zjevná pohyblivá síla, která by řídila veškerou tuto činnost. Existuje pouze souhlas s tím, že se to může stát.

Sokrates, který měl velký vliv na celé řecké myšlení, zemřel popravou v roce 399 př. V letech před tím se mnoho filozofů, kteří studovali tyto předsokratovské myslitele, ptalo, jak lze podat tak různé a často protichůdné výklady o vesmíru. Někteří začali být skeptičtí – že nemůže existovat žádné poznání kromě skutečnosti, že si nebyli jisti ničím konkrétním.

Ale existuje konvergence s předsokratovskými mysliteli. Všichni si byli jisti, že vesmír má trvalost. Všichni poukazovali na to, že zkušenosti mužů je vedou k tomu, že spojují změnu s pohybem živých věcí, s vývojem událostí. Jejich výpovědi se liší, protože jsou to lidské bytosti, které z relativních úhlů pohledu mluví o skutečnosti, kterou přijali jako jistou – o úplnosti všeho, co existuje, existuje a mohlo by být. Je součástí lidské kondice, být součástí této celistvosti, že ji nemůže zobrazit v absolutních číslech.

Sám Sókratés v Platónových dialozích, i když ukazuje vliv svých předchůdců, předkládá další pohled. Prohlásil, že má-li člověk vést uspokojivý život, musí porozumět své funkci ve schématu věcí. A toto pochopení pochází z posouzení funkcí všeho ostatního. V ideálním případě by to mělo vést k uvědomění si smyslu a účelu všeho jako celku a všech funkcí, které do sebe zapadají. A tady by byla stálost – věčně závazný účel. Ale člověk je limitován svými zkušenostmi a duševními schopnostmi. Nikdy si nemůže být jistý, o jaké ideály by měl usilovat, a pokud je moudrý, neustále si je vědom své nevědomosti. Přesto se snaží vytvářet pracovní hypotézy. Je to neustálá kontrola akcí, které zahrnují, jejich pravděpodobná reforma, která představuje změnu – což z ní zde činí mentální proces s nadějí na trvalý konec.