Klacky a kameny

podle Rick Lewis

Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté světové se bude bojovat holemi a kameny. (různě připisováno Albertu Einsteinovi, prezidentu Harrymu Trumanovi a nejmenovanému poručíkovi americké armády při testech A-bomby na atolu Bikini) Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale vím, že se bude bojovat ve IV. s klacíky a kameny.

V jakékoli filozofické debatě je vždy výhodou mít poslední slovo. Pokud bude civilizace tento měsíc vyhlazena jadernou válkou (a rád bych věřil, že je to přitažený scénář), pak možná budoucí archeologové, ať už lidé nebo jiní, objeví několik spálených výtisků tohoto časopisu v nejvyšších vrstvách. trosek. To se zdá být dostatečným důvodem, aby toto číslo mělo téma války a míru. Viděl jsem budoucnost a není hezká. Ale nehodlám se vzdát bez boje. Udělám vše, co bude v mých silách, abych zajistil, že třetí světová válka bude poslední válkou, kterou kdy budeme bojovat.

Válka byla tématem vědění a diskusí již od starověku. Některé z klasických textů o tom byly z řady „Jak na to“: knihy o strategii jako Sun Tzu Umění války v 5. století př. n. l. nebo Clausewitzova O válce v 19. století. Filosofové se více zabývali tím, zda a kdy by měla být vedena válka. Došlo mezi nimi k největším neshodám. Několik myslitelů (obvykle ne ti v bojovém věku) pozitivně oslavovalo válku, nebo jinak tvrdili, že válka je někdy nevyhnutelná, měla by být vedena nemilosrdně a cílevědomě, aby bylo dosaženo rychlého vítězství. A naopak, v historii existovali filozofové, kteří byli pacifisty toho či onoho druhu a tvrdili, že je špatné uchýlit se k násilí i při nejtěžší provokaci (viz. náš článek o nenásilí ve východních filozofických tradicích).

Mnoho významných filozofů však zaujalo střední pozici, odsuzovali války, ale doufali, že ovlivní vládce, aby se vyhnuli nejhorším excesům. V tomto duchu vyvinul svatý Tomáš Akvinský a další filozofové ve středověku soubor pravidel, kdy lze považovat za oprávněné vést válku, a ohledně chování. v průběhu války také. Tato „teorie spravedlivé války“ zůstává i dnes vlivná v mezinárodním právu. Vytiskli jsme seznam Akvinských pravidel. Uschovejte si ji někde po ruce pro případ, že vás někdy napadne armáda středověkých mnichů – třeba ve snu nebo v počítačové hře, kdo ví? Každopádně Ziyad Hayatli v našem hlavní článek vypráví dějiny filozofie války a filozofického angažmá v mezinárodním právu a přivádí je až do současnosti.

Do jisté míry jde o úspěšný příběh. Hayatli vypráví, jak Hugo Grotius v 17. století viděl svět jako volnou společnost národů; Immanuel Kant později ve své eseji předložil návrhy mezinárodních pravidel, jak se vyhnout válce Věčný mír . Pomohly inspirovat růst mezinárodních organizací a smluv a mezinárodního právního řádu a Organizace spojených národů, které jistě pomohly odvrátit konkrétní války. Možná jednoho dne takové instituce, globalizace a obchod učiní válku nemyslitelnou. Ale máme před sebou ještě dlouhou cestu a nevíme, kolik času nám zbývá. Dosud jsme byli příliš závislí na pouhém štěstí, abychom se vyhnuli katastrofě.

Přístup vědy a filozofie, když je konfrontován s nějakým rozsáhlým lidským problémem, je vždy nejprve snažit se mu důkladně porozumět a na tomto základě najít způsoby, jak jej překonat. Věci, kterým rozumíme, nás stále mohou zabít, ale máme proti nim větší šanci. Bohužel vojenská technologie v poslední době pokročila mnohem rychleji než naše chápání sociálních a psychologických sil, které nás vedou k tomu, abychom šli do války. Ale další pokroky probíhají také, tišeji, jako je aplikace teorie her na predikci vojenských výsledků a studium toho, jak války začínají, a nejúčinnějších způsobů, jak je zastavit. Učíme se postupně. Možná dokážeme pochopit lidské chování dostatečně rychle, abychom odvrátili naši zkázu?

Jak tedy vypuknou války? Výstižné shrnutí hlavních způsobů lze nalézt v nedávném článek Davida Welche v Kanadě Globe and Mail noviny, ve kterých analyzuje pravděpodobnost války v Koreji. Říká: Obecně řečeno, existují čtyři cesty k válce: státy si je mohou vybrat záměrně na základě kalkulace nákladů a přínosů; mohou do nich nechtěně narazit; mohou být do nich tlačeni veřejným míněním; a mohou je do nich vtáhnout spojenci.

Proč by někdo Vybrat jít do války? Určitě často hraje roli strach nebo závist. Ale vzhledem k tomu, že válka je smrt, mrzačení, ničení, zármutek a hrůza, je těžké pochopit její trvalou popularitu. Někteří filozofové se to přirozeně snažili pochopit. Henri Bergson byl před stoletím nejslavnějším francouzským filozofem a nyní je bohužel opomíjen. Do hloubky přemýšlel o těchto problémech a jejich souvislostech s povahou společností a také věřil, že máme vrozený „válečný instinkt“. (Více o jeho nápadech si můžete přečíst v Článek Carla Strasena ). Pak je tu vlastenectví; možná síla pro sociální soudržnost a hrdost, a rozhodně ne odpovědná za všechny války, ale stejně tak jistě podpořila mnohé. Phil Badger dovnitř jeho článek kriticky zkoumá tři modely porozumění vlastenectví.

Hole a kameny mi mohou zlomit kosti, ale slova mi nikdy neublíží, alespoň mi to bylo řečeno. Vždy bude existovat konflikt a napětí; Hérakleitos nazval válku Otcem všeho, protože spory posouvají změny kupředu. Ale národy a frakce nyní potřebují vést své konflikty způsoby, které zastaví před válkou. Urážky, výsměch, invektivy – to vše může svět přežít. Hůlky a kameny taky. Ale pokud slova mezi jadernými mocnostmi někdy přerostou v činy, pak by všechny naše hádky a spekulace mohly náhle skončit.